RSS_FAD

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Mgr. Petr Kopal na přednášce Mýtus o návratu Krále Šumavy

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Jsme členy asociace správců památkových objektůJsme členy asociace Zachraňme hrady

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

 Předchozí: Současnost

Zrod dějin?

Jan Prachař
Z přednášky Křesťanství v zrcadle klasiky a "apokryfů"

 

Podklady pro diplomovou práci

"Pojem Evropy u Jana Patočky"

na Masarykově univerzitě

 

 

V této přednášce chci nastínit dějinně-filosofické myšlení Jana Patočky, jak jej tento náš filosof nastínil v knížce Kacířské eseje o filosofii dějin, a které se přímo dotýká situace řecké polis a podstaty řecko-římské civilizace – tedy jednoho z kořenů evropské ideje.

 

Patočkovo promýšlení dějin následovalo stopu, kterou zanechal Martin Heidegger ve svých úvahách o pojmu „otevřenosti“, dle kterého chápe bytí člověka jako starost, která je určena třemi fundamentálními možnostmi (fakticita, upadlost a existence). Tato „starost“ podle mínění Jana Patočky vytváří dějinný život a vůbec zakládá dějiny člověka jako takové (nikoliv pouze jako chronologii stanuvších se událostí). Ona otevřenost vnáší do lidského „pobytu“ v dějinách problematičnost neustálou suspendací dosavadních „vzorců“ smyslu (života, státu, společnosti atd.). Patočka používá aristotelovské pojetí pohybu jako metafory pro lidskou existenci v čase. Rozlišuje tři pohyby lidského bytí a to pohyb akceptace („zakotvení, utvrzení“), pohyb obrany (život v „zařazenosti“) a konečně třetí pohyb pravdy (slovníkem Jana Patočky „sebe-získání sebe-vydáním“, pohyb průlomu svobody). Pohyb akceptace symbolizuje snahu člověka vymezit si vlastní individualitu a vsazení sebe do society. Tento pohyb je zaměřen na minulost, jeho plodem je rodina. S tímto souvisí také druhý pohyb, jenž je filosofem určen jako reprodukční, tedy zajištění vlastní existence a jejího dalšího trvání a vyznačuje se proto prací. Jeho kořeny tkví v přítomnosti, jeho výsledkem jsou „velké domácnosti“ organizující práci jako byly orientální despocie. Podstata třetího pohybu je definována radikálně jiným vztahem ke skutečnosti, než jak tomu bylo u pohybů předchozích, jenž je tu v intencích s výše uvedeným vyjádřen „objevem“ problematičnosti a nesamozřejmosti celku světa. „Historie se liší od předhistorického lidství otřesením tohoto akceptovaného smyslu.“1 Vznik dějin je proto zároveň vznikem filosofie a politična. „Lidé, kteří nesetrvávají ve skromnosti pasivně přijímaného smyslu, nemohou se spokojit onou úlohou, která je jim tak uložena, a k tomu náleží bytostně rovněž ona nová možnost vztahu k bytí a smyslu, která nespočívá v hotové, předem přijaté odpovědi, nýbrž v tázání, a tou je právě filosofie.“2

Člověk tak vystupuje z původní, přírodní existence, ze života mýtu, který se dotýká pouze daných, konstatovaných věcí, ze „života pro život“, budováním „prostoru svobody“ pro sebe i pro další členy svého rodu. Tento přelom se odehrává právě ve starověkém Řecku

V souvislosti se třemi ontologickými pohyby hovoří Patočka také o světě ne-dějinném, před-dějinném a dějinném, za jejichž zlomy nepokládá nějaké kvantifikující znamení, onen přelom chápe v existencionálním smyslu. Periodizaci a typizaci dějinného pohybu odsouvá stranou svého zájmu, ale jde mu o popis (fenomenologii) možností konání člověka. V nedějinném světě je extenzí lidského pobytu v čase obstarávání a udržování existence (ve fyzickém slova smyslu). Přírodní národy žijí v neproblematické skutečnosti, v níž se orientují pomocí diferenciovaně propracovaných mytologií (daných vyprávění příběhů o smyslu), nemají otázek, jež by tímto daným smyslem zatřásly. Toto přírodní bytí se od toho zvířecího liší latentně přítomnou (a tak neuskutečněnou) možností vyvolat problematičnost a spornost světa. Předdějinný svět je světem oněch velkých domácností starověkých říší (tedy mimo Řím a řeckou polis), kde se udržování života děje na vyšším stupni důmyslnou organizací práce. Poměr člověka k jsoucnu je mediován skrze víru v boha, který se stává středobodem struktury (a strukturace) společenského života. Práce je zde, jak píše Patočka, pochopena jako obrana před smrtí, je obsahem života. Práce také zastává funkci anti-dějinného katalyzátoru, neboť neustálá potřeba a nutnost pracovat neumožňuje provést tamějšímu člověku onen otřes neproblematičnosti a danosti jsoucího. Důležitým mezníkem je však vynález písma, protože spolu s ním se objevuje i sféra minulosti a tedy možnosti mimo časové existence.

Pro dimenzi předdějinného člověka je charakteristická „anonymní nutnost“, která pohlcuje všechny členy příslušné společnosti. I zde je tedy život neautenticky určen pouze prací a obstaráváním.

Svět dějin se naopak konstituuje díky činnosti pramenící z vědomí svobody – politikou a filosofií. Toto je prostor „duchovního člověka“, který celek světa pojímá jako něco nesamozřejmého, něco, co nemůže být předem dáno a vysvětleno s konečnou platností. „Dějiny jsou tam, kde se život stává svobodným a celým, kde buduje uvědoměle prostor pro rovněž takový svobodný, pouhou akceptací se nevyčerpávající život, a kde v důsledku otřesení malého životního smyslu, který akceptace v sobě nese, se ohlodává k novým pokusům osmyslit se sám ve světle toho, jak se mu ukazuje bytí světa, do něhož je postaven.“3

 Pro tohoto člověka dějinnosti se svět zobrazuje pouze v momentu otřesení. „Duchovní člověk je vždy na cestě, která ho vede k nekonečné různosti.“4

Dále můžeme o dějinném životě hovořit v souvislosti s rozmachem a vzmachem, což je myšleno ve smyslu, že se v něm otevírá dimenze žít pro něco odlišného od pouhého zacykleného udržování existence, života pro život.

Na scéně „dějin“ se tak vedle domácností (oikos) objevuje i společenství (polis), které je charakterizováno kategoriemi aktivity, iniciativy a invence. Prostředí polis dává svou povahou k tomuto příležitost a zároveň aktivní jedince vyžaduje pro svou správu, směruje jeho jednání do otevřenosti vůči budoucímu a skrytému. Dějiny takto vznikají odklonem od zajištěného, uzavřeného života a přijetí nesnází života otevřeného.

„Pro Patočku smysl dějin není nic hotového nebo všeobecného, není to idea uskutečňovaná v dějinách určitého národa, nýbrž je to opakovatelná možnost svobodného bytí, které se nás nějak podstatně týká.“ 5

Nabízí se ovšem i pole pro kritiku – řecko-římská civilizace chápala svět esteticky jako dokončený a harmonický kosmos (jedním z významů tohoto řeckého termínu je i šperk). Ze své životní formy nemohli tedy Řekové a Římané vyvodit dějiny, či dějinnost jako takovou. Universum bylo chápáno jako statické, neměnné – změna byla symptomem nedokonalosti. Na scénu filosofického myšlení se dostává idea věčného návratu, tedy žádný výhled na budoucnost, kde by se dějiny uzavíraly. Ideu dějinnosti vnesli do „světových dějin“ Židé, v hebrejské antropologii je lidské bytí na světě exodem, tedy pobyt člověka ve skutečnosti je určován směřováním, je zakotven v budoucnosti, znamená vkročení na cestu, vykročení do neznáma. Člověk i dějiny někam spějí, starověký židovský stát existuje ve znamení mesianistických očekávání. Patočka píše, že dějiny (jako pohyb svobody) se otevřely v řecké polis, ale nestalo se tak už mnohem dříve na hoře Sinaj, kde Mojžíš obdržel od Hospodina Desatero přikázání? Nebylo právě Desatero výrazem osvobození národa (v tomto případě židovského, což poté vrcholilo v generální události Krista) od přírodního žití, od panoptika idolů a kultů (tedy přirozeného, přírodního-biologického žití), které měly za úkol vázat lidskou přirozenost systémem rozličných obětí, a do kterých v dnešní společnosti opět padáme naplňujíce antické heslo: „ti, kteří zotročují sami sebe.“? Nedošlo právě zde k otevření dějin pohybem svobody? Nebyly právě ony „hebrejské“ události neseny „momentem otřesení“? 

Bylo by možné a snad i podnětné podat fenomenologii pojmů dějinnosti a statičnosti, svobody a determinovanosti, času a věčnosti (pravda je pro Řeky předmětem nazírání pro hebrejce předmětem očekávání, prožívání, její zásadní charakteristikou je patičnost. Pro Židy není podstatná otázka „Co je člověk?“, ale „Kam je člověk?“, kam se ubírá, odkud vykročil? Nachází se v neustálém napětí mezi svým aktuálním stavem a posláním, oslovením. Hebrejské myšlení se vyznačuje nesubstancionalitou, ne-hotovostí, nepředmětností. Slovo, které zemře, se stane obrazem.), jak je pojímali Řekové a Židé (potažmo křesťané), čímž bych se ovšem již dostal mimo zamýšlený rámec této přednášky.

 Řecko-římský, židovský a křesťanský odkaz tvoří nosné sloupy naší kultury, pokud neporozumíme těmto tradicím (od slova traditio, tedy předávat), uvízneme ve smrtelných mělčinách multikulturalismu, evropské dědictví se rozmělní, naše civilizace se vnitřně rozloží a jako Římská říše zmizí pod přílivy cizinců, kterým nechápajíce vlastní minulost nebudeme schopni nic předat. Je třeba se naučit po Platónově vzoru rozpomínat (poznání jako anamnéza) na říši idejí (tradic) našeho původu a to tím naléhavěji, když se snažíme vytvořit jednotící matrici pro pan-evropské společenství, když se vedou diskuse o Euro-ústavě, či o Lisabonských smlouvách. Jak řekl Max Scheller: „Žádné smlouvy ještě nikde a nikdy nestvořily skutečné společenství, nýbrž jsou nanejvýš jeho výrazem.“

______________________________________________________________________

1Patočka, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990, s. 61.

2Tamtéž, s. 73.

3 Patočka, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990, s. 39.

4 Patočka, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990, s. 74.

5Zouhar, J.: Dějiny českého filosofického myšlení do roku 1968, Brno 2008, s. 143.

 

Literatura:

Patočka, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990.

Zouhar, J.: Dějiny českého filosofického myšlení do roku 1968, Brno 2008.

________________________________________________________