RSS_FAD

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Mgr. Petr Kopal na přednášce Mýtus o návratu Krále Šumavy

 

HistorieNezabijeCz

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Adolf Hitler a ti druzí
Filmově politická démonologie na počátku 21. století

Petr Kopal

Soudě dle názorů některých současných českých politiků a publicistů, měl by se věhlasný střihový dokument Michaila Romma správně jmenovat Obyčejný komunismus. A stejný název by titíž přiřkli také snímku, který by ukazoval zločinnou podstatu islámského radikalismu. Zdaleka ne jen v české politice neztratil černobílý bipolární svět nic ze svého kouzla, ze své působivě prosté a úderné poezie (nejlépe kdysi znějící v profesionálním přednesu Ronalda Reagana): „ďábelská říše světového komunismu“, „říše Zla“… A je otázkou, nebude-li zrod skutečné nové bipolarity, nového Velkého Nepřítele, nakonec více než čímkoli jiným důsledkem právě této svaté nostalgie. Žijeme totiž v nejistých časech, kdy se leckdo utíká k vyzkoušeným jistotám a snaží se novým věcem dávat stará známá jména. Občas se to však stejně neobejde bez víceméně matoucích překvapení. Tak v anketě o ďábla tisíciletí, uspořádané v roce 1999 deníkem The New York Post, sice zvítězil Adolf Hitler, ale těsně ho následoval prezident Bill Clinton; Stalin, Pol Pot a Mengele byli až za ním. Podvádět národ se stážistkou se prostě nemá. Ještěže se do Bílého domu opět vrátil kladný hrdina.

„To je znamení boží, jsme v obležení. Teroristé zahájili palbu – a my ji opětujeme! /…/ Máme těžké časy. Ústava je nemohla předvídat. Byla zničena národní památka. To je útok na naši demokracii. Když máme vést válku proti cizím vetřelcům, jistá občanská práva teď musí ustoupit.“ Tato nikoli nepovědomá slova pronáší Robert Carlyle v titulní roli kanadského dvoudílného televizního filmu z roku 2003 Hitler: vzestup zla (The Rise of Evil) – což můžeme přeložit také jako vznik, původ či počátek zla). Jedná se o kancléřovu reakci na úmyslně založený požár Říšského sněmu v roce 1933. Tvůrcům zjevně záleželo na tom, aby divák nepřehlédl, že důvodem, resp. záminkou k nastoupení cesty vedoucí až do pekelných plamenů druhé světové války byla „nezbytná opatření proti terorismu“ (což jsou opět slova hlavní postavy). Místo polínka přihoďme oblíbenou poučku filmových teoretiků: „minulé události film rekonstruuje proto, že jimi má co říci aktuálnímu divákovi, a to, jak je rekonstruuje, vypovídá víc o jeho vlastní současnosti než o evokované minulosti“ neboli „historické filmy nám toho prozrazují méně o době, kterou před kamerou inscenují, než o společnosti, ve které a pro kterou vznikly“.

Mimochodem, třebaže onen film začíná Hitlerovým dětstvím, o nějaké zlidštění „ďábla tisíciletí“ se rozhodně nesnaží. Od první do poslední scény vidíme rtuťovitého skřeta, psychopata bez špetky svědomí, ale zato s nezměrným přesvědčením o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti (i když tady by se dalo namítnout, že mesiášským komplexem tak či onak trpěla a trpí asi většina státních představitelů). Navzdory charakteristické masce není Carlyle vizuálně moc přesvědčivý. A že by z jeho Hitlera sálalo kdovíjaké charisma, to také nelze tvrdit. Zato z něj cítíme chlad a slizkost. Potom se však musíme ptát, jak by takový odpudivý plaz dokázal učarovat naprosté většině tehdejších Němců. Bezcitnou zrůdou je rovněž velitel SA Ernst Röhm, kterého ztvárnil švédský herec Peter Stormare – následně obsazený do role samotného Lucifera ve filmu Constantine.

To, co jsme zde uvedli o historických filmech, platí v podstatě rovněž o snímcích kladených do žánrové škatulky sci-fi. Řada z nich se totiž věnuje ryze současným problémům, jen s tou inovací, že děj se odbývá ve futuristických kulisách. Nedosti na tom: sci-fi poměrně často vytváří obrazy budoucnosti podle daných historických mustrů, tedy jako paralely, případně jako alternativy. Funguje to ovšem i obráceně: takto představená budoucnost nám umožňuje lépe pochopit některé problematické kapitoly soudobých i starších dějin.

První trilogie Hvězdných válek, kterou George Lucas natočil už v letech 1977-1983, nás přenesla do „jiné galaxie“, kde právě zuřil boj povstalců, stoupenců zaniklé Republiky, s utlačovatelským Impériem, jehož krutovládu zosobňoval (spíše než samotný Imperátor, který se objevil až v posledním dílu) „temný pán“ Darth Vader. Patřilo k logice striktně dualistického světa, že vojákům oné galaktické říše Zla dokonale padly stylizované stejnokroje hitlerovské armády (povědomě tvarovanou přilbu nikdy neodkládal zmíněný zloduch č. 1, který však zároveň odkazoval na německé rytíře jako nelidská monstra bez tváří v Ejzenštejnově Alexandru Něvském; ještě více se jim podobali příslušníci úderných jednotek Impéria, navlečení do nepraktických brnění a přileb z bílého plastu). V letech 1999-2005 pak Lucas odvyprávěl novou trilogii Hvězdných válek, kterou chronologicky předřadil té staré, aby mohl ukázat mocenský vzestup zla.

Na začátku bylo nevinné dítě, do kterého mnozí vkládali velké naděje. Domnívali se, že je předpověděným vyvoleným, který jednou nastolí v celé galaxii mír. Leč z hodného dítka vyrůstá nevyrovnaný mladík, který postupně podléhá kouzlu „temné strany“, nabízející snadná a rychlá řešení. „Lidi by měl donutit někdo moudrý, ne senátoři, kteří se snaží zavděčit těm, kdo je platí…“ Lékem na korupci a další problémy, se kterými se demokracie neúspěšně potýká, je tedy Vůdce, Imperátor. Příběh této zastřené a dlouho spíše epizodní postavy se stále více proplétá s hrdinovými osudy. Pod maskou důvěryhodného senátora Palpatina, obětavého ochránce Republiky, se ukrývá lstivý intrikán, tajně rozpoutávající galaktické konflikty a hrozby, aby jich dovedně využíval k dalšímu posilování svých pravomocí: ze senátora se stává kancléř a z kancléře… On je tím ďábelským svůdcem, který v mladém Anakinu Skywalkerovi probudil „zlobu, strach, agresivitu“, „temné stránky Síly“, a stvořil tak monstrum jménem Darth Vader.

Podobnou symbolickou dvojici nacházíme už v Kabinetu doktora Caligariho, prvním z řady expresionistických fantastických snímků, jimiž německá kinematografie po první světové válce reflektovala nedávná i aktuálně prožívaná společenská traumata. Dr. Caligari je šílenec, který vede ústav pro choromyslné. Navíc vystupuje jako pouťový iluzionista – a pod zástěrkou působivého představení páchá své zločiny. Jeho nástrojem – médiem – je náměsíčný mladík Cesare. Tento vyzáblý černě oděný netvor, ovládaný Caligariho hypnotickou silou, vraždí pro svého pána nevinné oběti. Je to však právě Cesare, koho pronásledují mstitelé a kdo nakonec vyčerpán umírá. Šlo tu o zřejmou metaforu: zatímco Caligari zosobňoval státní autoritu, Cesare byl loutkou systému, vojákem, který za svého vůdce padl na bojišti. Dodejme, že film vznikl v roce 1920. V té době byl Hitler ještě politickým embryem – ale ne nadlouho…

Od Hitlera k Palpatinovi – tak by se mohlo jmenovat pokračování slavné Kracauerovy knihy Od Caligariho k Hitlerovi (německý sociolog a filmový historik Siegfried Kracauer ji poprvé vydal už v roce 1949). Palpatine a Vader stejně jako Caligari a Cesare jsou nadčasovou filmově politickou variací na svůdce a monstrum-oběť. A je historicky ověřenou skutečností, že tato sociologická syntéza války jako největšího Zla začíná zdánlivou nevinností své „dětské“ fáze.

Hvězdné války obsahují celou řadu (filmově) historických paralel. Lucas se však jejich prostřednictvím vyjadřuje také (ne-li především) k současné politice. Mladého Anakina, nenávratně vykročivšího na cestu zla, nechává dokonce parafrázovat oblíbenou průpovídku prezidenta Bushe: „Kdo není se mnou, je proti mně!“ Následuje replika Anakinova bývalého učitele a přítele, mistra řádu Jedi (Jedi = slovem i mečem vyzbrojený obránce humanity a republikánského zřízení): „Jen Sith uvažuje černobíle“ (Sith = stoupenec temné strany Síly). Zejména do posledního dílu nové trilogie promítl režisér svůj nesouhlas s válkou v Iráku, s černobílým viděním světa…

Přitom on sám na něj kdysi také sázel – v původní trilogii. Souboj Dobra a Zla shledal nicméně už tenkrát nepřirozeně a nezdravě nudným. Pokusil se ho tedy zdramatizovat psychoanalýzou. Nasadil mu dokonce dvojitý oidipovský komplex, když z obou hlavních hrdinů udělal Vaderovy potomky. Závěr první trilogie, resp. celé ságy by se pak dal nejspíše shrnout do známého sloganu o padouchovi a hrdinovi, kterým končí česká parodie na western Limonádový Joe. Jenže Hvězdné války nebyly parodií, ale variací na western. A v tomto žánru nelze dopřát zlosynovi, nota bene masovému vrahovi, ani posmrtné odpuštění.

Plodem americké snahy o urychlenou redefinici bezpečnostního ohrožení po rozpadu „říše Zla“ se v 90. letech stal seznam států-darebáků („rogue states“), jakýsi geopolitický bestiář, zahrnující předně Irák a Jugoslávii (Srbsko). „Nový Hitler“, jak se shodně přezdívalo Saddámu Husajnovi i Slobodanu Miloševičovi, skončil za mřížemi. Zásoba staronových obrazů zla se tím ale zdaleka nevyčerpala…

„Dnes jsme viděli ďábla!“ – tak začínal jeden z prvních Bushových proslovů po teroristickém útoku 11. září 2001. Ďábel krátce nato získal konkrétní arabskou podobu a jméno. Týž hrozící ďábel se zjevil na amerických televizních obrazovkách v samotném závěru kampaně prezidentských voleb roku 2004. V nich potom zvítězil osvědčený bojovník proti zlu. Skoro to vypadalo, jako by Usáma přispěchal Georgeovi v hodině dvanácté na pomoc (jak také neváhali spekulovat zejména někteří evropští komentátoři). Protiklady se navzájem potřebují (dokonce i v černobílém světě). V tomto smyslu by padouchova a hrdinova genealogie opravdu mohla mít leccos společného. (Zvláště když válka proti terorismu občas poněkud připomíná westernovou parodii.) Rodinné spory by se však už nikdy neměly řešit na veřejnosti.