RSS_FAD

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Mgr. Petr Kopal na přednášce Mýtus o návratu Krále Šumavy

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Jsme členy asociace správců památkových objektůJsme členy asociace Zachraňme hrady

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Cinepur 19, 2012, č. 82, s. 48:

Film a dějiny – ohlédnutí
Václava Kofránková
 

Když v roce 2005 vyšel první sborník Film a dějiny, patrně nikdo kromě editora Petra Kopala si nepředstavoval, že stejnojmenný projekt se během následujících let rozroste do několika knih. Zatímco první publikace zahrnovala časově i tematicky dosti různorodý materiál kombinující dějiny středověku, novověku a 20. století, další díly tvoří, alespoň z hlediska časového, poněkud sevřenější celky. V pořadí druhá kniha, s podtitulem Adolf Hitler a ti druzí – filmové obrazy zla (Casablanca, Praha 2009), i třetí sborník, s názvem Politická kamera – film a stalinismus (Casablanca, Praha 2012), se věnují moderním dějinám. Jelikož byly obě publikace vydány ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, nepřekvapí jejich zaměření na hnědou a rudou totalitu.

Zúžení časového záběru knihám rozhodně prospělo, ale ani tak se, především druhý díl, nevyhnuly jisté roztříštěnosti. Sborník Film a dějiny 2 přinesl vedle filosofických, metodologických, teoretických a didaktických statí (Miroslav Petříček, Petr Kopal, Alena Smiešková, Kamil Činátl, Jaroslav Pinkas) sondy do československé, sovětské, italské či japonské filmové a televizní tvorby. Určitá rozkolísanost je patrná i při srovnání jednotlivých textů. Na jedné straně zde najdeme studie založené na bezpečné znalosti materiálu vykládaném v dobovém kontextu (např. Jan Jaroš – Film ve službách hnědé i rudé totality) a nezatíženě interpretovaném (Petr Koura – Obraz Adolfa Hitlera v českém hraném filmu), na druhé straně pak stati k období normalizace, jež je hodnoceno nejen z pozice historické, ale i etické. Výběr témat, zacílený na normalizační televizní seriály, téměř neumožňuje jiný než nálepkující přístup. Normalizační kultura totiž, navzdory zažité představě, rozhodně není tak jednolitá, jak by se na první pohled zdálo. Jestliže s hodnocením Dietlova přístupu k seriálové tvorbě (Petr Bednařík) lze do jisté míry souhlasit, pak označení Jana Wericha za „filozofa normalizace“ (Kamil Činátl) kulhá. V souvislosti se zajímavým, avšak teoreticky příliš přepjatým textem Kamila Činátla rovněž vyvstává otázka, nakolik byl jím prezentovaný koncept „normalizační teodiceje“ a s ní spojené pasivity scénáristy promyšleně aplikován v duchu požadavků režimu, a nakolik šlo o autorský stereotyp. Fakt, že se značné popularitě těšily příběhy s tematikou zdraví a nemoci, nepřekvapí, uvědomíme-li si, že tato tematika tvořila i významnou část soudobé západní televizní a filmové produkce (např. seriál Medical Center, film Love Story aj.). I tam se diváci se stejnou oddaností identifikovali s životními peripetiemi televizních hrdinů. A stejně tak je fascinovalo sofistikované prostředí nemocnic, plné přístrojů a moudrých, hrdinných lékařů, kteří předkládají recepty na léky i na život obecně.

Ve srovnání s předchozími dvěma svazky je objemný třetí díl sborníku tematicky sevřenější. Necelou polovinu publikace tvoří stati vybrané z francouzského sborníku Caméra politique – cinéma et stalinisme, vydaného na Sorbonně v roce 2005. Osmnáct prací předních evropských i zámořských filmových a kulturních historiků (Jurij Civjan, Michèle Lagnyová, Peter Kenez, Tadeusz Lubelski a další) interdisciplinárním způsobem mapuje vliv stalinského kultu a režimu na národní kinematografie Východu i Západu.

První oddíl Sovětská zkušenost přináší vedle obvyklých témat (Ivan Hrozný, socialistický realismus jako východisko filmové tvorby) přehledové studie (Peter Kenez), ale i srovnávací či životopisné sondy (Annabelle Creisselová – Kristian Feigelson, Ford, fordismus a stalinismus; Jurij Civjan, Dziga Vertov a němý film v roce 1929). Pozoruhodná je závěrečná studie k ohlasům stalinismu v postsovětském filmu (Svetlana Boymová). Druhý oddíl nazvaný Stalinův obraz / destalinizace přibližuje především americkou, francouzskou, italskou, polskou či kubánskou zkušenost s pronikáním stalinské tematiky do národních kinematografií. Všemi texty se jako červená nit vine problematika historické paměti a recepce stalinské ideologie. Z tohoto pohledu je zvláště zajímavá studie Caroline Moineové o uvedení filmu Obyčejný fašismus na festivalu v Lipsku. Většina statí svědčí o značném zaujetí Stalinovou osobností bez ohledu na dobu vzniku interpretovaných děl či na zeměpisnou a politickou příslušnost tvůrců.

Česká část sborníku, nazvaná Ve světle a stínu Stalina, se kromě otázky fungování filmové tvorby v rámci totalitního systému soustředila zvláště na její recepci, fenomén filmových festivalů a normalizační obrazy Klementa Gottwalda. Úvodní studie Petra Kopala zkoumá filmovou propagandu jako historický problém, přičemž zdůrazňuje kulturně historický a kulturně antropologický přístup s přesahy do religionistiky. Z ostatních sond pak nutno vyzdvihnout text Pavla Skopala o dějinách filmové recepce v českých zemích a Jindřišky Bláhové o reflexi působení Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti v kulturní politice KSČ. Obě studie svědčí nejen o bezpečné orientaci autorů v materiálu, ale i o potřebném nadhledu.

Sborník Film a dějiny 3 je bez ohledu na dílčí výhrady (nevyrovnanost textů, jazyková úroveň některých překladů) mimořádným editorským i nakladatelským počinem. Jeho přínos spočívá především ve zpřístupnění zahraniční produkce českým čtenářům, jakož i ve shromáždění nemalého pramenného materiálu a v nabídce širokého spektra metodologických a teoretických přístupů k dané problematice.


•    Petr Kopal (ed.), Film a dějiny 2. Adolf Hitler a ti druzí – filmové obrazy zla, Casablanca – ÚSTR, Praha 2009, 350 s.
•    Kristian Feigelson – Petr Kopal (eds.), Film a dějiny 3. Politická kamera – film a stalinismus. Casablanca – ÚSTR, Praha 2012, 564 s.