Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Katalog filmů

 


Hrané flimy:

Dokumenty:

80 milionů

Černý čtvrtek

Děti z hotelu Amerika

Hořící keř

Jan

Náhoda

Nezvaný host

Popiełuszko: Svoboda je v nás

Postava k podpírání

Pouta

Případ pro začínajícího kata

Útěk z kina "Svoboda"

Válka světů - příští století

 

Deset bodů

Invaze 1968. Ruský pohled

Jistota nejhoršího

Lesní, uliční a sklepní hry

Moje zápisky z podzemí

Přerušené jaro - Jaro je tady

Přerušené jaro - Srpen jako kladivo

Rok bez Magora

Rytmus svobody

Tři kámoši

Vyslyšte můj křik

Smrt v plamenech


Hrané filmy


 80 milionů / 80 milionów

(hraný, režie: Waldemar Krzystek, Polsko, 2011, 102 min.)

Před vyhlášením výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981 a hromadným zablokováním bankovních kont se skupině mladých aktivistů Solidarity podaří z účtu hnutí vybrat 80 milionů zlotých přímo před nosem tajné policie. Zuřivá reakce ze strany mocenského aparátu na sebe nenechá dlouho čekat. Začíná závod mezi opozicí a „tajnými“, kteří se snaží peníze vystopovat. Na stranu Solidarity se přidávají nejen arcibiskupská kurie a zaměstnanci banky, ale také veksláci. Akční a v rychlém tempu se odvíjející podívaná vypovídá o odvaze skupiny aktivistů opozice. Jako předobraz filmovému příběhu posloužily skutečné události. Snímek byl polským kandidátem na Oscara v uplynulém roce v kategorii Nejlepší neanglicky mluvený film.

Film bude uveden na festivalu s laskavou podporou Polského institutu v Praze.


80 milionů


 Černý čtvrtek - Janek Wiśniewski padl / Czarny czwartek – Janek Wiśniewski padł / Black Thursday

(hraný, režie: Antoni Krauze, Polsko, 2011, 100 min.)

S téměř dokumentaristickou úctou k faktům pojednává film o krvavém potlačení dělnických nepokojů v Gdyni v prosinci 1970. Chronologicky vypráví příběh jedné z náhodných obětí, dělníka loděnic Brunona Drywy a jeho rodiny, jejichž osud se prolíná s událostmi kolem stávky dělníků proti masivnímu zdražování potravin. V nejkrvavější den protestů, čtvrtek 17. prosince, kdy brutalita represivních složek neznala mezí, bylo v ulicích Gdynie zastřeleno osmnáct obětí, nejmladšímu bylo patnáct let. Okolností masakru zůstávají stále do veliké míry záhadou, nicméně mnoho historiků spatřuje v policejních provokacích vůči demonstrantům a cílené snaze o maximalizaci civilních obětí důkaz toho, že šlo o součást vnitrostranického boje, pravděpodobně inspirovaného Kremlem, na jehož konci bylo sesazení Władysława Gomułky z postu prvního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany. Film rovněž reflektuje událostí z pozice stranických špiček na různých stupních vedení od městského výboru přes velitele armády, stranické vedení až po již stárnoucího Gomułku, který nedokáže domyslet důsledky svých rozhodnutí. Prostřednictvím tragického osudu rodiny zastřeleného dělníka, která byla pro výstrahu uvržena do hmotné nouze a společensky perzekvována, film podává svědectví o nepromlčitelnosti zločinů komunistické diktatury. Upoutávku k filmu, legendární baladu "Janek Wiśniewski padl", natočil známý polský rockový hudebník Kazik Staszewski. Film kromě polského Orla za nejlepší filmovou hudbu, pozbíral vícero cen i v zahraničí, např. Hlavní cenu poroty na Festivalu polských filmů v Moskvě (2012) nebo Cenu filmových novinářů FIPRESCI na Festivalu světového filmu v Montrealu (2012).
Film bude uveden na festivalu s laskavým svolením polské produkční společnosti Nordfilm z Gdynie.
http://www.nordfilm.pl
 

Černý čtvrtek

 


 

 Děti z hotelu Amerika / Vaikai iš Amerikos viešbučio / Children from
the Hotel America

(hraný, režie: Raimundas Banionis, scénář: Maciej J. Drygas, Litva, 1990, 93 min.)

Kaunas, 1972. Skupina teenagerů z místního gymnázia se potlouká městem, poslouchají západní muziku na zakázaných rozhlasových stanicích, obdivují Rolling Stones a sní o vlastní kapele. Jejich snění a poflakování dostane spád, když objeví tábor hippies, kteří se rozhodli udělat si potají svůj malý Woodstock na pobreží Baltu bez povolení úřadů. Z romantického snu s kytarou u ohně je probere až brutální ráno, kdy je tábor obklíčen milicí, která nemilosrdně zakročí proti mladistvým „delikventům“. U výslechu je hlavní hrdina Džageri konfrontován s příběhem Romase Kalanty, který se toho roku upálil na protest proti sovětské okupaci Litvy. Hotel America je název tajného klubu hlavních hrdinů a odkazuje na jejich fascinaci vším americkým jako protiklad ke všemu ruskému. Film ukazuje reálnou tvář tzv. rusko – litevské družby,
která by bez stálého nasazení represivních složek v 70. letech téměř nebyla možná. Vypráví o životě v „sovětských časech“, kdy každý sen mohl skončit na policejní stanici a svobodomyslní občané raději volili emigraci.

Film bude uveden pod záštitou Velvyslanectví Litevské republiky, s podporou Litevského filmového centra a s laskavým svolením Litevských filmových studií a režiséra filmu, pana Raimundase Banionise.

 


 

 Hořící keř / Burning Bush

(TV miniserie, režie: Agnieszka Holland, scénář: Štěpán Hulík, ČR/Polsko, 2013, 3 x 80 min.,)

Třidílné televizní drama z produkce HBO o alarmujícím činu studenta pražské Filozofické fakulty Jana Palacha, který se upálil 16. ledna 1969 na protest proti okupaci Československa v roce 1968. Víc než čítanková rekapitulace této tragické události se seriál zaměřuje na bezprostřední následky jeho činu, jehož cílem bylo vyburcovat z apatie obyvatelstvo přežívající pod tlakem narůstající policejní represe a všudypřítomné kolaborace v době nástupu tzv. normalizace. Mladá advokátka Dagmar Burešová se ujímá zastupování Janovy rodiny v procesu na ochranu jeho osobnosti proti komunistickému poslanci Vilému Novému, který na stranickém mítinku znevážil Janovu oběť. Drama inspirované skutečnými událostmi a reálnými postavami vypráví o individuální statečnosti i o lámání charakterů a následné mravní devastaci, s nimiž se česká společnost potýká i v polistopadových dobách. Zdůrazňuje roli jedinců, kteří riskují existenční následky či dokonce obětují život kvůli zdánlivě nedosažitelným ideálům. Dagmar Burešová, která po celý život zastupovala pronásledované představitele opozice, se stala první ministryní spravedlnosti svobodného Československa. Realizace ambiciózního projektu podle scénáře mladého absolventa FAMU Štěpána Hulíka byla svěřena do rukou světoznámé polské režisérky Agnieszce Hollandové, která koncem šedesátych let v době okupace a Palachovy smrti studovala režii na pražské FAMU, a tudíž ji s dobou i místem pojí osobní zkušenost. Pro režisérku bylo nejzajímavější zachytit proměnu společnosti v tomto období. Ivan Trojan získal letos Zlatou nymfu na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu za vedlejší roli policejního vyšetřovatele.
Seriál bude uveden na festivalu s laskavým svolením společnosti HBO Česká republika.
http://www.hbo.cz/series/horici-ker

 

Hořící keř

 


 

 Náhoda / Przypadek / Blind Chance


(režie: Krzysztof Kieslowski, Polsko, rok výroby 1981, odložená premiéra 1987, 122 min.)

Trojitou šanci jako v pohádce dostane postava studenta medicíny Witeka Dlugosze, intelektuála hledajícího v šedivé polské realitě 70. let své životní poslání. Zda-li se mu podaří uchytit se jako stranický funkcionář, nebo zakotvit v disentu, či úplně stranou politiky se prosadit v povolání závisí pouze na náhodě v jediném zdánlivě nepodstatném momentu jeho života: podaří-li se mu doběhnout odjíždějící vlak. Od této události se odvíjejí tři různé Witkovy životní cesty. Cyklicky vystavěná existenciální dramata jsou zalidněna protagonisty společenské scény. Panorama polského života je zachyceno s velkou sociální výmluvností. Shodná je hlavní postava i jeho charakterové vlastnosti a naivní postoje, díky nimž se v každé situaci chová čestně a poctivě, až to někdy hraničí s hloupostí. Jiné jsou však jeho ideová východiska. Jako poctivý komunista ovládaný staršími stranickými funkcionáři, stejně jako poctivý disident zapojený do nelegální vydavatelské činnosti i jako člověk politiku odvrhující, jenž z touhy po soukromí a kariéře lékaře je schopen naprosté občanské lhostejnosti, se však štěstí nedočká. A když ano, náhoda mu je opět zhatí. Třemi variantami jednoho příběhu režisér buduje filozofické podobenství o lidském osudu, jenž je utvářen událostmi přesahujícími naši kontrolu. Stejně tak podává plastický obraz o postavení řadového občana v totalitním státě a o jeho šancích na poctivý život dle svého svědomí a přesvědčení. Dobová polská prorežimní kritika ve shodě s cenzurou shledali film závadným pro svoje fatalistické vyznění, ve kterém poctivý občan štěstí nenalezne. Film byl na 6 let odložen do trezoru a premiéry se dočkal až v roce 1987. Je obecně považován na jedno z vrcholních děl Kina morálního neklidu, umělecké vlny polské kinematografie, jež čerpala náměty z kritického pohledu na současnost, zejména společenské poměry a kolorit každodenního života obyvatel lidově demokratického Polska 70. a 80. let.

 


 

 Popiełuszko: Svoboda je v nás /  Popiełuszko: Wołność jest w nas  / Popiełuszko: Freedom Is Within Us

(hraný, režie: Rafał Wieczynski, Polsko, 2009, 150 min.)

Životopisný snímek o životě a smrti polského katolického kněze Jerzyho Popiełuszka vypráví svědectví o člověku, který se ze skromného mladíka z podleské vesnice stal duchovním vůdcem své generace.  Příběh jeho života  je chronologicky zachycen od dětských let na polském venkově až po vznik jeho legendy, jako kněze Solidarity, který měl odvahu veřejně kritizovat politické a společenské poměry v zemi. Osudy hlavního hrdiny se odvíjejí na pozadí klíčových historických událostí Polska první poloviny osmdesátých let. V gdaňských loděnicích vzniklo nezávislé odborové hnutí Solidarita, které se postavilo komunistickému režimu a ohrožení dělníci se k velkému překvapění místních stranických funkcionářů přimkli k církvi a jejím hodnotám. Film podává život kněze bez patetických příkras. Díky prostotě živé víry vyzařující z jeho osobnosti, která se snoubila s jeho přirozeným smyslem pro humor si získal značný věhlas a podporu širokých vrstev společnosti i v časech těžkých zkoušek v průběhu tzv. výjimečného stavu. Popiełuszko byl dlouhodobě sledován a dne 19. října 1984 nakonec zavražděn příslušníky polské tajné policie (Służba Bezpieczeństwa). Bestiální zavraždění kněze vyvolalo šok a veřejné pobouření. Jeho oběť se stala symbolem odvahy a svobody pro stovky tisíců lidí, kteří najednou vyšly do ulic dožadovat se pravdy a spravedlnosti. Dění se však nesoustřeďuje pouze kolem hlavní postavy, nýbrž věrně líčí také prostředí a lidské charaktery té doby. Početné davové scény připomínají atmosféru událostí. Příprava natáčení zabrala několik let konzultací s historiky, shromažďování hodnověrných historických svědectví pamětníků a archivního pátraní po zmizelých dokumentech, jelikož doposud nebyly plně objasněny všechny okolnosti tohoto zločinu.
Trailery: http://www.filmpolski.pl/fp/index.php/1220397
Oficiální webové stránky filmu: http://film.popieluszko.pl/

 

Popieluszko

 


 

 Pouta / Walking Too Fast


(hraný, režie: Radim Špaček, Česká republika / Slovensko, 2010, 142 min.)

Fascinující příběh o estébákovi, který na vrcholu normalizace propadne posedlosti milenkou sledovaného disidenta. Industriální výprava nás zavede do šedivé doby normalizovaného Československa roku 1982. Tomáš se, jako disident, nemůže plnohodnotně realizovat ani emigrovat na Západ. Přežívá v režimu jako štvaná zvěř pod drobnohledem StB a hledá únik u mladé jeřábnice Kláry. Antonín, příslušník tajné policie, má v sobě obrovský nezacílený vztek na všechno kolem sebe. Práce i rodinný život ho ubíjejí a nudí. Upne se na pro něj nedosažitelnou Kláru. Neví, co od ní chce, ale chce to strašně. Není v tom láska ani jiný druh čisté vášně, pouze spalující touha po iluzi útěku z klece nudného života beze smyslu. Aby se Kláře přiblížil, vtáhne do hry Tomášova blízkého přítele Pavla. Využije své pozice ve státním aparátu a názorně předvede, že největší svinstva nepramení z podstaty ideologie, nýbrž z podstaty člověka. Antonínova nesmyslná touha ho nakonec obrací i proti vlastním lidem a systému. Pokud ale porušuje i pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické, je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. Antonínova sebedestrukce, Pavlova zbabělost a Tomášova pasivita tak vytvoří soukolí zrady, manipulace a pokřiveného vzdoru, jež všechny protagonisty nakonec rozdrtí.

Snímek získal mnoho domácích i zahraničních ocenění. Především pět Českých lvů pro rok 2011 za nejlepší hraný film, nejlepší režii (Radim Špaček), nejlepší původní scénář (Ondřej Štindl), nejlepší kameru (Jaromír Kačer) a nejlepší mužský herecký výkon (Ondřej Malý jako Antonín). Česká filmová kritika jej prohlásila filmem roku 2011.

„Hybatelem příběhu je Antonín, nevyzpytatelná osobnost, nebezpečná svému okolí, s mocí a možnostmi příslušníka tajné policie v totalitním režimu. Za svým cílem jde sebezničujícím způsobem. Všechny postavy filmu a s nimi i diváka udržuje ve stálém napětí,“ vysvětluje producent Vratislav Šlajer.

„Chtěli jsme vyprávět příběh, který má univerzálnější téma než výpověď o době, v níž se odehrává. Postavy nemají žádné reálné předobrazy. Jejich příběh určitě není příběhem politickým. Politika jen vyhrocuje dilemata, která musí hrdinové řešit, dilemata, která zdaleka nejsou svázána s dobou a místem děje,“ zdůrazňuje scenárista Ondřej Štindl.

Radim Špaček (1973)

Svůj první film natočil v obleženém Sarajevu, kam se vydal po přerušení studia v prvním ročníku FAMU. Debut Mladí muži poznávají svět (1995) byl vybrán do soutěže karlovarského filmového festivalu (1996) a obdržel tam Cenu Mezinárodní asociace filmových klubů a Cenu ekumenické poroty. Studium ukončil absolventským filmem Rychlé pohyby očí (1998). Jako jeden z pětice režisérů se podílel na dokumentárním filmu v produkci České televize Zpráva o stavu světa (2001) natáčeného během zasedání MMF v září 2000 v Praze. Celovečerní film Pouta získal 5 ocenění Český lev a byl uveden na mnoha zahraničních festivalech. V produkci Bionaut právě připravuje svůj příští celovečerní snímek Místa (2014).

(zdroj: Bionaut)

Více informací o filmu a tvůrcích:
http://www.bionaut.cz/wp-content/uploads/2013/05/presskit_pouta_ke-stazeni.pdf

Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=jYqB4CwR1l4

 


 

 Útěk z kina „Svoboda“ / Ucieczka z kina "WOLNOŚĆ" / Escape from the Liberty Cinema

(hraný, režie: Wojciech Marczewski, Polsko, 1990, 87 min.)

Hlavní postavou tragikomického příběhu, který se odehrává těsně před pádem komunistického zřízení v Polsku, je cenzor Rabkiewicz, bývalý básník, novinář a literární kritik. Úřad v nejmenovaném městě vede pevnou rukou. Cenzura je pro něj umění i hra současně, přestože v posledních letech si ji už moc neužívá. Trpí osamělostí a únavou ze života. Obrat nastane po uvedení sentimentálního melodrámatu Zornička, v místním kině Svoboda. Doslechne se, že v průběhu projekcií se herci ve filmu vzbouřili a odmítají dále hrát své falešné a ohlupující role. Místo toho zcela svobodně debatují s publikem. Obrací se i na zaskočeného cenzora a později i na další čím dál tím víc touto anarchií vystrašené funkcionáře. Když chyba projekce prolne Zorničku s Purpurovou růží z Káhiry od Woodyho Allena, nastane volná debata postav z obou filmů. Cenzor vstoupí do filmu, aby zabránil skartování filmové kopie. Nazpět do kina a nové reality se však vrací již jako změněný člověk. Film byl oceněn Velkou cenou poroty „Zlatý lev“ společně s cenou pro Janusza Gajosa za nejlepší herecký výkon v hlavní roli, Cenou za nejlepší filmovou hudbu a Cenou polských novinářů (Nagroda dziennikarzy) na Festivalu hraných filmov v Gdynii (1990). Bodoval i na vícero zahraničných festivalech fantasy filmů (např. Grand Prix na MFFF Burgos, 1994).
http://www.tor.com.pl/film,50060

 


 

 Válka světů - příští století / Wojna światów - Następne stulecie


(režie: Piotr Szulkin, Polsko, 1981, 96 min., 35mm, odložená premiéra 1983)

Komediální satira s prvky sci-fi o invazi mimozemšťanů na Zemi a mechanizmu fungování totalitního státu, v němž je občan naprosto ovládán mašinérií, jež ke svým cílům používá represivní aparát a média. V posledních dnech roku 2000 přistanou v blíže neurčené zemi Marťané a novým úkolem Irona Idema, populárního moderátora televizních zpráv, je vhodně předestřít spoluobčanům účel jejich „přátelské“ mise. Pomocí falešné a vtíravé propagandy a zástupů lidských přisluhovačů a kolaborantů se těmto mimozemským dobrodincům podaří ovládnout zemi, aby mohli nerušeně organizovat masové odběry lidské krve, která je jediným skutečným účelem jejich návštěvy. Ve filmu, který se téměř vůbec nezabývá detaily samotné invaze, nýbrž analýzou chování pozemšťanů během ní, je obžalována téměř celá společnost. Policie, jako vždy a všude, je nositelem násilí a televize všemocnou manipulátorkou veřejného mínění. Malí lidé jsou přizpůsobiví a rezistence je prakticky nemožná. Ani Iron to nemá lehké. Když mu postupně dojde, do čeho se nechal namočit, není již cesty zpět. Ztrácí důvěru svých nadřízených a jistotu svého dosavadního postavení. A vše nasvědčuje tomu, že v zájmu moci bude krutost a násilí pokračovat i po odletu „přátelské pomoci“.

Literární předloha, román H. G. Wellse Válka světů (The War of the Worlds, 1898) o mimozemské invazi, posloužila scenáristovi a režisérovi Piotru Szulkinovi k vytvoření mnohovrstevnaté alegorie na ryze aktuální současnost. Film vznikal v pohnuté době Solidarity a pouličních bouří v polských ulicích, než je ukončil režim vyhlášením výjimečného stavu z obavy před sovětskou invazí. A našli by se nejen polské paralely. Film byl uveden do polské distribuce s dvouletým zpožděním až v roce 1983. Cenzura s uvedením snímku neotálela dlouho, jelikož získal řadu cen v zahraničí na specializovaných festivalech, např. Zvláštní cenu poroty na MFF v Avoriazu 1982, Hlavní cenu za režii na MFF v Portu 1982, Grand Prix a ceny za scénář a režii na MFF v Madridu 1982 a Zvláštní cenu poroty na MFF v Terstu 1982. Na snímek navázal režisér dalšími dvěma žánrovými filmy O-bi, O-ba Zánik civilizace (1984) a Ga, ga - sláva hrdinům (1985) této poněkud katastrofické volné sci-fi trilogie.

 


 

Pocta Pavlu Juráčkovi

V rámci programu letošního festivalu uvedeme dva stěžejní snímky české nové vlny 60. let a současně trezorové filmy, které se zapsaly do povědomí diváků. Mimo jiné i jako absurdní nadčasová podobenství o lidském údělu volně inspirovaném literární klasikou (Jonathan Swift a Franz Kafka), jež formou ironie a grotesky zkoumají proměny charakteru člověka přizpůsobujícího se totalitní společnosti. Kromě večerní projekce dvou hraných snímků Postava k podpírání (1963) Pavla Juráčka a Jana Schmidta a vrcholného Juráčkova díla Případ pro začínajícího kata (1969) uvedeme v rámci pátečního literárního odpoledne i veřejné čtení úryvku z Deníků Pavla Juráčka z let 1959 – 1974 (knižně vydal Národní filmový archiv v roce 2003).

 

 Postava k podpírání

(hraný, režie: Pavel Juráček a Jan Schmidt, ČSSR, 1963, 38 min.)

Na svou dobu až neuvěřitelně odvážná a otevřená absurdní anekdota podává alegorický obraz temných 50. let. Hlavní hrdina Jan (Karel Vašíček) ze zvědavosti vstoupí do krámku s nápisem „Půjčovna koček“ a za poplatek patnácti korun si vypůjčí mourovatou kočku. Druhý den ji chce vrátit, ale půjčovna mezitím zmizela a „spozdné“ každým dnem narůstá. Poctivý a ustrašený Jan bloudí dlouhými temnými chodbami úřadů, aby našel ztracenou půjčovnu, aniž by ho napadlo zbavit se kočky jiným způsobem. Absurdita doby je zde dokonale vystižena, byrokratické manýry i lidská zbabělost jsou zesměšněny na maximum. Šedivé, černobílé Československo. Nikdo nic neví, nikdo ničemu nerozumí, nikdo ničím nic nechce říct, nikoho nic nezajímá. Dokonalá evokace absurdní atmosféry je podpořena mnohými vizuálními nápady. V záběru, v němž hrdina stoupá nahoru po točitém schodišti, se současně „vrací“ do nižších a nižších pater. Svůj středometrážní film autor scénáře a spolurežisér charakterizoval jako „kafkovské zobrazení absurdních situací, související s obdobím kultu, jehož zvrhlost jsme si nedokázali uvědomovat“. Jeden z nejsymboličtějších českých surrealistických filmů s nadhledem a jemnou ironií glosuje vážné věci. Možná i proto skončil na dlouhá léta v trezoru.

Muž luštící křížovku:
   – Vlastnost, kterou se člověk liší od zvířat na pět.
   – Rozum?
   – Neee, kázeň!

 

 Případ pro začínajícího kata

(hraný, režie: Pavel Juráček, ČSSR, 1969, 102 min.)

Poutník Lemuel Gulliver na cestě k dalekým národům světa přejede autem oblečeného zajíce s hodinkami a dostane se do tajemné krajiny Balnibarbi, kde vládnou nepochopitelné zákony a absurdní mravy. Příběh, který vychází volně ze třetí knihy Gulliverových cest Jonathana Swifta (Cesta do Laputy a Balnibardi), je originální směsí absurdity, černého humoru, symbolů, satiry, ironie a grotesknosti. V Balnibarbi se děje mnoho zvláštní věci. Čas tam plyne pozpátku a jeden den v týdnu se nesmí mluvit, aby se nevyčerpal vzduch. Hlavní hrdina se setkává s podivnými lidmi a prožívá podivuhodná dobrodružství, v nichž mu jde téměř vždy o život. Přijímá osudný úkol vypravit se do hlavního města Laputy, jež se odedávna vznáší ve vzduchu, aby Balnibarbanům sdělil pravdu, kterou nechtějí slyšet.


Jeden z nejlepších českých filmů nové vlny 60. let je vypravěčsky náročné pohádkové podobenství, které dodnes neztratilo nic z kouzla svého provedení. Mísí se v něm sen s prvky reálného života, minulost s přítomností, poezie se satirou. Zkoumá lidské prospěchářství, snobizmus, kafkovsky nesrozumitelné postavení člověka ale i obyčejné sny, touhy a přání. Ve vyobrazení systému fungování Laputy a Balnibarbi a chování jejich obyvatel není těžké najít paralely s dobou komunistického Československa, např. falešný kult a současně obava z nedotknutelné vládnoucí autority. Vytržen z časových souvislostí a okleštěn od dobových odkazů by mohl útočit na jakýkoliv totalitní režim:
„Jde o to, aby už nikdo nemusel zbytečně myslet, pane Gullivere. Považte, co zbytečného myšlení se všude děje. I děti musí myslet, i staří a nemocní i lidé, kteří nemají na myšlení vůbec čas. I ti, o nichž si myslíme, že nemyslí. Blázni, notoričtí pijáci, idioti. Všichni bez výjimky myslí.”

Film byl dokončen nedlouho po sovětské invazi a podařilo se mu na několik týdnů proniknout i do kinodistribuce, zatímco ulice měst brázdily tanky okupantů. Osud hlavního hrdiny postihl i samotného Juráčka, jenž byl jako scenárista a dramaturg Filmových ateliérů na Barrandově vyhozen ze zaměstnání na základě ideových prověrek v roce 1970. Je to poslední filmové dílo mladého nadějného tvůrce a pozdějšího signatáře Charty 77, který díky své neústupnosti vůči režimu dostal doživotní zákaz tvorby.

 


 

FAMU uvádí

 Jan

(hraný film, režie: Ivo Trajkov, ČSFR, 1992, 62 min., FAMU)

Hrají: Jakub Wehrenberg, Radim Špaček, Ivan Řezáč, Linda Rybová
Absolventský hraný film Ivo Trajkova, makedonského studenta pražské FAMU, vypráví příběh krátkého života Jana Zajíce, studenta železniční průmyslovky ze Šumperku. Zavede nás do města na podzim 1968 v době těsně po sovětské invazi. Vedení školy na nátlak Státní bezpečnosti pátrá po pachatelích hanlivého nápisu proti okupantům na zdi místních kasáren, kde se „dočasně“ ubytovala sovětská posádka. Vyšetřovatelé mají podezření, že pachatelem provokace je někdo ze zdejších studentů a třídní učitel tuší, kdo za tím asi stojí. Nezvaní hosté si navíc dělají co chtějí a v ulicích města i okolních lesích po setmění již není bezpečno. Jan je znechucen opatrnictvím, ustrašeností a pokrytectvím profesorů i obyvatel města. Zasažen zprávou o smrti Jana Palacha rozhodne se připojit v Praze k protestní studentské hladovce. Ta je však k jeho opětovnému zklamání předčasně ukončena. Chování spoluobčanů Jana natolik zklame, že se rozhodne k radikálnímu činu. Režisér studoval FAMU v letech 1986-1992. Jeho film byl oceněn na Mezinárodním festivalu Circom ve Španělsku a Mezinárodním testivalu televizních filmu v japonské Nagoyi (1994).
Film bude uveden s laskavým svolením Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze.

 

 Nezvaný host

(krátký hraný film, režie: Vlastimil Venclík, ČSSR, 1969, 22 min.)

Krátkometrážní satira jako ročníková práce Vlastimila Venclíka, studenta režie na pražské FAMU, ve které se autor alegorickým způsobem vyjadřuje k praktikám totalitního státu a zejména k sovětské okupaci Československa v srpnu 1968. Mladý manželský pár (Jiří Hálek a Iva Šašková) je vyrušen z milostného laškování netrpělivým bušením na dveře. Manžel otevře a do ložnice vpadne hromotluk (Pavel Landovský) vplacaté čepici a vatovaném kabátě s velkým kufrem v ruce. Ihned se v bytě chová jako doma. Jakýkoli byl původní záměr, s odstupem času jde o neskutečně mrazivé podobenství o lidské povaze a možná o jeden znejvýstižnějších filmů na téma československo-sovětského “přátelství”. Film produkován jako školní cvičení katedry režie je velmi vyspělým dílem pro zpracování psychologie postav a jasnozřivý popis budoucí absurdní reality normalizované společnosti. Scénář napsal autor o dva roky dříve. Jeho dílko bylo pochopeno jako otevřený útok proti tehdejšímu režimu, zabaveno Státní bezpečností a uzavřeno na dvacet let do trezoru. Nadějný adept režie byl v roce 1971 vyloučen ze studia těsně před státnicemi. Školu mohl uzavřít až v rámci rehabilitačních řízení v roce 1990. V témže roce měl film opožděnou televizní premiéru a získal Hlavní cenu na 37. ročníku Mezinárodního filmového festivalu krátkých filmů v Oberhausenu. O rok později byl oceněn jako nejlepší krátký hraný film na 10. Mezinárodním filmovém festivalu ve švédské Uppsale (1991), kde získal i Cenu diváků.
Film bude uveden s laskavým svolením Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze.
 

Deset bodů

V rámci bloku FAMU bude uveden i dokument Deset bodů (viz dále).

 

 


Dokumenty


 

 Invaze 1968. Ruský pohled

(dokument, režie: Josef Pazderka, ČR, 2011, 57 min., ČT)

Strhující dokument o tom, jak nečekaně silně prožívali někteří Rusové Pražské jaro a také první ucelenější pohled do zákulisí invaze v srpnu 1968 z pohledu sovětských vojáků, generálů, zpravodajů i řadových novinářů. Film obsahuje rovněž svědectví disidentů z Moskvy, kteří se nebáli otevřeně protestovat proti okupaci a snášet perzekuci za vyjádření sympatií Pražskému jaru. Unikátní dokument o ruském pohledu na srpen 1968 vznikal v redakci zpravodajství ČT několik let. Režisér v době svého působení v Moskvě po léta shromažďoval archivní materiály a výpovědi svědků i účastníků invaze do ČSSR z "druhé", tedy sovětské strany. Dokument obsahuje dosud nezveřejněná svědectví sovětských vojáků, generálů, novinářů i disidentů, fotografie a doposud neznámé snímky invaze. (oficiální text distributora)
Dokumentární snimek bude uveden díky laskavému svolení České televize.
 


 

 Jistota nejhoršího

(dokument, režie: Aleš Kisil, ČR, 2007, 52 min., ČT)

Jan Zábrana (1931-1984) byl bezesporu výjimečnou osobností své doby. Ovšem právě proto byl nemilosrdně vláčen okrajem společnosti, neboť mu bylo dáno prožít valnou část života v době komunistického běsu. Komunisté mu neumožnili studovat a nebýt jeho píle a benevolence organizace překladatelů, živil by se celý život nedobrovolnou prací v továrně. Autodidakt Zábrana se postupem času stal jedním z našich nejlepších překladatelů z ruštiny a angličtiny, přičemž veškeré své literární ambice promítal do překladů a svého deníku. Pečlivě zvolené výňatky z deníku představující Zábranu na jedné straně jako velmi tvrdého kritika komunismu a na druhé jako člověka velmi křehkého, plného smutku z rozumu a daru vidět a hodnotit. Atmosféru režisér buduje i hranými sekvencemi ilustrujícími intimnější vzpomínky doprovázené typickou klavírní kompozicí Filipa Topola. (oficiální text distributora)
Projekce filmu bude doplněna veřejným čtením z povídek Jana Zábrany.
Dokumentární snimek bude uveden díky laskavému svolení České televize a podpoře místního Knihkupectví Jana Zábrany v Humpolci.
 


 

 Lesní, uliční a sklepní hry / Gry leśne, uliczne i piwniczne

 

(dokument, režie: Mirosław Jasiński a Mirosław Spychalski, Polsko, 2000, 55min.)


Z dílny dvou bývalých studentských aktivistů vratislavské Solidarity pochází snímek mapující spolupráci polských a československých opozičních hnutí na obou stranách společné hranice. Právě ona hranice představovala v době od konce 70, let až do pádu diktatur místo občasných setkání představitelů disentu obou zemí známé dnes jako tzv. Polsko-československá solidarita. Na dobu plnou naděje i nejistoty, konspirace i zrady, úspěšných pokusů o navázání kontaktu i selhání, akcí státní bezpečnosti a politické procesy s aktivisty, protestní hladovky a koncerty vzpomínají deset let po pádu železné opony Zbygniew Janas, Petr Uhl, Anna Šabatová, Adam Michnik, Mirosław Jasiński, Petr Pospíchal, Miroslav Odložil, Mieczyslaw Piotrowski, Ivan Lamper, Piotr Niemczyk, Jaroslaw Broda, Petruška Šustrová, Józef Pinior, Andrzej Jagodzinski a další pamětníci setkání.

 


 

 Moje zápisky z podzemí / Moje zapiski z podziemia / My Notes from the Underground

(dokument, režie: Jacek Petrycki, Polsko, 2011, 39 min.)


Dokumentární film je komponován z původních videodeníků aktivistů hnutí Solidarita, kteří se po bytech kamarádů, pivnicích a na venkově ukrývali před zatčením milicí v průběhu trvání výjimečného stavu v Polsku (prosinec 1981 - červenec 1983).  Známý polský dokumentarista a kameraman Jacek Petrycki (např. kamera filmu Černý čtvrtek) oprašuje zde 30 let staré archivní záznamy, na vzniku kterých se v té době osobně podílel společně s Bohdanem Kosińskim a Marcelem Łozińskim a jejich podzemní skupinou reportérů. Jejich práce je prosta jakéhokoliv martýrizmu a heroizování aktivistů polského podzemí Jana Litińského, Jacka Kurońe,  Lecha Wałęsu, Stefana Kisielewského a jejich nenápadných civilních spojek, kteří mezi aktivisty předávali materiály a informace. Malé ruční kamery zaznamenaly formou amatérských videonahrávek každodenní život představitelů opozice v ilegalitě včetně jejich zpovědí o nadějích ve změnu systému i strachu ze zatčení a nejisté budoucnosti, praktických návodů k účinné konspiraci nebo triků, jak se ztratit z dohledu agentům tajné policie. Autentické rozhovory s aktivisty jsou prokládány ilustrativními záběry z provozu tehdejších ilegálních podzemních nakladatelství a archivních záběrů z policejních razií. Tvůrce skládá dohromady mozaiku života politické a kulturní alternativy v protikladu k dobové oficiální propagandě. Snímek byl oceněn Cenou Macieja Szumowského za výjimečnou občanskou statečnost na Krakovském filmovém festivalu (2012).
 

Moje záisky z podzemí

 


 

 Rok bez Magora

(dokument, režie: Oliver Morgenstern Malina, ČR, 2013, 140 min.)

Dokumentární snímek mapuje kaleidoskop životních příběhů Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor, českého básníka, publicisty a výtvarného kritika, držitele ceny Jaroslava Seiferta a ceny Toma Stopparda. Magor byl významnou postavou prostředí českého undergroundu v době normalizace. Jeho klíčový text  Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975 se stal „programovým prohlášením“ tohoto neformálního hnutí, které on sám pojmenoval jako veselé ghetto. Do povědomí širších vrstev společnosti se dostal díky organizaci ilegálních koncertů druhé kultury v 70. letech a zejména spoluprací s nezávislou rockovou skupinou Plastic People of the Universe, jejíž koncerty organizoval navzdory oficiálním zákazům a riziku postihů ze strany komunistické justice. V době normalizace byl pětkrát vězněn za své na režimu nezávislé kulturní aktivity a politické přesvědčení. V dokumentu zazní ukázky z jeho básnického díla i jeho politické a životní názory. Defilé významných osobností, kamarádů a Magorových partnerek z období undergroundu a následně v letech svobody (například: Dáša Vokatá, Juliána Jirousová, dcera Marta Veselá, František Čuňas Stárek, Dana Němcová s rodinou, Petruška Šustrová, Karel Schwarzenberg, Jiřina Šiklová, Eugen Brikcius, Ladislav Drápal Lábus, Jan Schneider, Vratislav Brabenec a členové PPU, Petr Placák, Andrej Krob, Václav Malý, Ida Saudková a mnoho dalších) doplní historické vědomosti a dobové souvislosti divákům všech generací. Ivan Martin Jirous, básník žijící v nelehké době, přináší i rok po své předčasné smrti inspiraci pro každodenní život v pravdě bez kompromisů. Film vznikl za podpory Ústavu pro studium totalitních režimů a Města Humpolce.
Film bude uveden na festivalu díky laskavému svolení produkční a distribuční společnosti ArtCorp. za osobní účasti režiséra.


trailer: http://www.youtube.com/watch?v=Fh6eRYCVac4

 


 

 Rytmus svobody / Zew wołności / Beats of Freedom

(dokument, režie: Leszek Gnoiński a Wojciech Słota, Polsko, 2010, 73 min.)

Zrození polského rocku aneb underground jako věc veřejná. Dokumentární snímek s podtitulem Jak svrhnout totalitní režim pomocí domácího zesilovače přináší svědectví o tom, jak desetitisíce mladých Poláků vzdorovaly znamením šedé doby prostřednictvím rytmů pulsujících ve skladbách punkrockových a novovlnných kapel. Od doby varšavského koncertu skupiny Rolling Stones v roce 1967 a následné perzekuce polských hippies v sedmdesátých letech je hlavní dění hudební revolty polské mládeže spojováno s legendární Celopolskou přehlídkou hudby mladé generace (Ogólnopolski Przegląd Muzyki Młodej Generacji) pořádanou od roku 1980 v městě Jarociń. Stala se unikátním kulturním jevem v celém východním bloku a pro tvrdě perzekvovanou undergroundovou mládež z Československa doslova zjevením. Snímek o hudbě jako nositeli naděje nechává znít písně skupin Tilt, Brygada Kryzys, T. Love, Maanam, Kult, Republika, Lady Pank, Izrael, 1984, Siekiera či Dezerter. Sestřih záznamů dobové hudební produkce se prolíná se záběry odrážející polskou realitu od studentských protestů v roce 1968, přes vznik hnutí Solidarita, bouře v ulicích, tísnivou dobu výjimečného stavu, až po úsměvné, ale zároveň odvážné akce hnutí Pomerančová alternativa. Britský hudební publicista Chris Salewicz v rozhovorech s pamětníky z řad hudebníků, kritiků a rozhlasových moderátorů rekapituluje, jak v Polsku rocková hudba posilovala pocit nezávislosti od šedesátých let až k pádu komunistického režimu.

Film bude uveden na festivalu s laskavou podporou Polského institutu v Praze.

http://www.youtube.com/watch?v=VvKWRtF3eNY

 

Rytmus svobody

 


 

 Smrt v plamenech / Tűzhalál / Death in the Flames

(dokument, režie: Tamás Horváth, Maďarsko, 2002, 26 min.)


Dokument přináší svědectví o málo známé zápalné oběti Sándoru Bauerovi, šestnáctiletém mladíkovi z Budapešti, který se upálil 20.ledna 1969 na schodech maďarského Národního muzea, pouhé 4 dny po Janu Palachovi. Křestní jméno dostal po svém nevlastním bratrovi, kterého odvlekla Rudá armáda na konci 2. světové války a rodina už ho nikdy neviděla. Jako čtyřletý zažil vpád sovětských vojáků do Budapešti. Tanky rozstřílely byt, ve kterém Bauerovi bydleli. Z politických důvodů se nedostal na střední odbornou lesnickou školu. Nezbývalo mu než se vyučit automechanikem. V kruhu svých vrstevníků byl naprosto výjimečným zjevem, zajímal se o literaturu, politiku a historii, mezi přáteli otevřeně hovořil o diktatuře. Svému spolužákovi Jánosi Szilágyimu napsal: „Mé poselství zní: Bez ideálů člověk nežije, pouze přežívá. Zvolil jsem si smrt upálením stejně jako ten československý mladík, který takto protestoval proti ruské okupaci.“ Reportážní film o chlapcově mučednictví vytváří Bauerův portrét pomocí vzpomínání svědků a koláže dobových dokumentů.
Film bude uveden díky podpoře Balassiho institutu (Maďarské kulturní středisko) v Praze a laskavému svolení Maďarské televize.
 


 

 Tři kámoši / Trzech kumpli / Three Friends  

(dokument, režie: Anna Ferens a Ewa Staszkiewicz, Polsko, 2008, 107 min., DVD)

Autentický příběh tří kamarádů, studentů polonistiky na Jagelonské univerzitě v Krakově, kteří svojí protirežimní činností a postupným budováním opozice začínají na sebe strhávat pozornost komunistické tajné policie. Dokumentární rekonstrukce událostí ze sedmdesátých let, která vzbudila v Polsku velký zájem veřejnosti, sleduje s odstupem více než třiceti let životní osudy tří přátel Stanisława Pyjase, Lesława Maleszky a Bronisława Wildsteina, jež spojoval odpor vůči komunistickému režimu, zájem o literaturu a společensko-politické dění. Jeden z nich, Stanisław Pyjas, byl v roce 1977 nalezen mrtvý a přes oficiální verzi Státní bezpečnosti, že spadl opilý ze schodů, dodnes mnozí hovoří o „vraždě na politickou objednávku“. Den předtím zanesl na policii jemu adresované anonymní výhružné dopisy, o jejichž vznik a doručení se postarala Státní bezpečnost. Zbylí dva přátelé pokračují v protirežimních aktivitách, síla opozice roste. Přátelé zesnulého Pyjase se navíc nevzdávají a na vlastní pěst hledají nové důkazy o jeho smrti. Na povrch však vyplouvá šokující zjištění - už od začátku je mezi nimi zrádce... Snímek hned po své premiéře posbíral v roce 2009 několik cen, např. Cenu za nejlepší nefikční film na festivalu Roma Fiction Fest v Římě, dvě ceny polské investigativní žurnalistiky (Cena Dariusza Fikusa a Cena Andrzeje Wojciechowského) a čestné uznání na Festivalu polských filmů v New Yorku.

Film bude uveden na festivalu s laskavou podporou Polského institutu v Praze.
http://www.tvn24.pl/wiadomosci-z-kraju,3/trzech-kumpli-historia-przyjazni-smierci-i-zdrady,62431.html

 

Tři kámoši

 


 

 Vyslyšte můj křik / Usłyszcie mój krzyk  / Hear My Cry

(dokument, režie: Maciej Drygas, Polsko, 1991, 46 min.)

Působivá dokumentární rekonstrukce o sebeupálení Ryszarda Siwiece, první živé pochodni ve východním bloku. Devětapadesátiletý úředník, polský vlastenec a otec pěti dětí měl ke komunistickému režimu odmítavý postoj. Zastával konzervativní hodnoty, které vycházely z národních a křesťanských tradic. Svým tragickým činem 8. září 1968 na varšavském Stadionu Desetiletí v průběhu oslav dožínek před zraky nejvyšší stranické delegace bezprostředně reagoval na účast polské armády v srpnové invazi do Československa. Jako značná část jeho krajanů tuto skutečnost považoval za národní ostudu. Polské tajné policii a československé StB se podařilo jeho čin ututlat až do oběti Jana Palacha. Snímek s obdivuhodnou otevřeností i víceznačností a bez zjevné autorské manipulace odpovídá na důležité otázky: Kde, jak a proč se upálil? Jaktože o jeho činu, na rozdíl od činu Palachova, téměř nikdo neslyšel ani v samotném Polsku? Co si o Siwiecovi mysleli jeho nejbližší příbuzní a přátelé? Jak reagovali očití svědci protestu? Byl Siwiec šílenec nebo anarchista, jak s odstupem času dodatečně vysvětlovala jeho čin propaganda, nebo svatý muž či dokonce vzor hodný následování? A byla nakonec jeho dokonale ututlaná obět zcela marná? Kritický snímek významně narušuje vžité mýty o hrdinném a vzdorujícím polském národu, který je často porovnáván s mýtem o zbabělém národu českém. Režisér Maciej Drygas získal sa svůj snímek Evropskou filmovou cenu Felix za nejlepší dokument roku 1991, Stříbrnou Sestercii na francouzském festivalu dokumentárních filmů Visions du Réel (1991), Hlavní cenu na polské variantě festivalu Jeden svět (Człowiek w zagrożeniu) v Łódźi 1991, cenu Grand Prix na Festivalu dokumentárních filmů v Melbourne (1991) a mnoho dalších.

Film bude uveden na festivalu s laskavou podporou Polského institutu v Praze.

 

Vyslyšte můj křik

 


 

Pocta Milanu Maryškovi

 Přerušené jaro - Jaro je tady

(dokument, 1.díl 3-dílné miniserie, režie: Milan Maryška, 1998, ČR, 76 min)

V první části své dokumentární trilogie se tvůrci zabývají atmosférou pražského jara, jeho politickými souvislostmi a okolnostmi, které k němu vedly. Doboví svědci jako například herečka Vlasta Chramostová a sochař Olbram Zoubek vzpomínají na nezaměnitelnou atmosféru oné doby, kdy se celá společnost po letech politického utiskování znovu nadechla. Autorům dokumentární trilogie Přerušené jaro se podařilo soustředit snad všechny existující archivní materiály a natočit unikátní svědectví dosud žijících představitelů hlavních rolí tehdejšího dramatu. Vznikla tak ojedinělá historická studie o krátkém období socialismu s přívlastkem lidské tváře, jeho rychlém konci a dlouhých, tragických důsledcích. (oficiální text distributora)

 

 Přerušené jaro - Srpen jako kladivo

(dokument, 2.díl 3-dílné miniserie, režie: Milan Maryška, 1998, ČR, 75 min)

V noci z 20. na 21. srpna 1986 definitivně končí Pražské jaro. Pět set tisíc vojáků "spřátelených zemí" s podporou 6300 tanků a 800 letadel překračuje naše hranice a v krátké době obsazuje celé území Československa. Tvůrci dokumentu doplnili archivní záběry o názory dosud žijících představitelů hlavních rolí tehdejšího dramatu, ať už je to jeden z údajných autorů "zvacího dopisu" Vasil Biĺak či ruští generálové, kteří jsou dodnes přesvědčeni o užitečnosti zásahu a o tom, že kdyby naši zemi neobsadili oni, udělala by to vojska NATO. (oficiální text distributora)
Oba díly dokumentárního seriálu budou uvedeny na festivalu v rámci spolupráce s projekty Příběhy bezpráví a Jeden svět na školách a laskavém svolení jejich kurátora, organizace Člověk v tísni o.p.s.
Poznámka mimo rámec: Třetí díl už nedáme, poněváč o normalizaci bude vypovídat vše ostatní. Tyto dva dokumenty naopak budou uvedeny co by overtura programu.

 

 Deset bodů

(dobový studentský dokument, režie: Milan Maryška, ČSSR, 1969, 22 min.)

Posluchači FAMU v čele s Milanem Maryškou zaznamenali kamerou třídenní okupační stávku, kterou vyhlásili v listopadu 1968 vysokoškolští studenti na protest proti posrpnovému vývoji ve společnosti. Stávkou vyjádřili svou podporu „studentského desatera", které zaslali politickému vedení. V něm mimo jiné požadovali zrušení cenzury, svobodu slova, shromažďování, dodržování osobních svobod občanů, svobodu výjezdu za hranice či svobodu bádání. „Není v tom radikalismus, chceme jen o málo víc než minimum samozřejmosti," říkají studenti, jejichž protest podporovali středoškoláci, dělníci, široká veřejnost i někteří profesoři. Jakkoliv je ze studentů vystupujících v dokumentu cítit naděje a víra v to, že dělají správnou věc (byť jejich nadšení někdy vzbuzuje na tváři úsměv), myšlenka na dvacet let následné normalizace diváka zamrazí. V jednom kratičkém záběru se mihne i Jan Zajíc zhruba měsíc před svým činem.
Film bude uveden na festival s laskavým svolením Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze.