Obsah

Humor v těžkých dobách

14. - 17. srpna 2025

 

Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou. Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit.“
Jan Werich


Jak může humor pomoci tam, kde selhávají slova nebo rozum? Provedeme vás příběhy, v nichž se lidé vyrovnávají s válečnými konflikty a autoritativními režimy prostřednictvím humoru, ironie a satiry bez ohledu na to, zda jsou přímými účastníky, hrdiny, kteří humor používají k odboji, nebo autory kteří podávají výpověď o takové době. Skrze jednotlivé filmy objevujeme různé formy smíchu – od dětského pohledu na absurditu světa, přes válečné grotesky až po satirické výsměchy nesmyslným ideologiím.  

V obtížných časech vznikal humor jako přirozená reakce lidí, bez nějž by tyto časy byly nesnesitelné. Postupně se humor stal nedílnou součástí umění, přičemž jeho formy a funkce se vyvíjely v závislosti na kulturním a historickém kontextu. Zprvu se vyskytoval zejména v ústní tradici (vtipy, anekdoty). Už ve starověku existovaly příběhy, které zesměšňovaly vládce nebo nevyhnutelnost osudu - např. Aristofanovy komedie zesměšňující politiku. Ve středověku vznikaly „morové hry“, ve kterých groteskní situace odlehčovaly tragickou situaci během morových ran. Z takového období pochází i Boccacciův Dekameron. Z konce 12. století pochází Román o lišákovi kritizující hierarchii feudální společnosti. Příležitostí ke vzniku humorně kritických děl bylo v historii nespočet a mnohá se ani nedochovala. Za zdůraznění stojí zejména díla, která vznikala během kritického období a stávala se tak odbojovým činem. Autoři a umělci byli za zveřejnění a prezentaci díla často perzekvováni. V oblasti literárního díla a divadelních her se dále budeme věnovat zejména těm, která pronikla také do filmu.

Humor je základním kamenem raného filmu. I v grotesce, která byla často zaměřena na jednoduchou komedii založenou na gagu, se velmi brzy objevují prvky sociální kritiky a kritiky autoritativních režimů (např. Kid, Moderní doba, Diktátor). Postupně vzniká velké množství filmů a seriálů s původním námětem, které dále zmíníme. Zejména seriály, z nichž některé zaznamenaly několikaleté trvání a staly se kultovními, potvrzují, jak je satirické zpracování problematických dějin důležité (M*A*S*H, Haló, Haló a další). Autoři se také zaměřili na literární díla, jejichž význam a dějová linka poskytly kvalitní základ pro pořízení filmové adaptace (Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Díky za každé nové ráno, Jak jsem vyhrál válku, Hlava XXII, Králíček Jojo a mnoho dalších). Podobně mohou být zdrojem pro filmové zpracování divadelní hry. V pokročilejších technických dobách měly některé hry to štěstí, že byl pořízen a dochoval se filmový záznam (napadá mě Hrdý Budžes a alespoň poválečné hry Osvobozeného divadla - sociální satira). Prvky typické pro divadelní tvorbu se také mohou uplatnit ve filmové tvorbě. Nezkušenost s takovým pojetím však u mnohých může způsobit nesprávné zařazení filmového díla a jeho kritiku (např. jinak úspěšný Život je krásný, který však není komedie, ani tragikomedie).

Jak jsme již výše uvedli, filmy lze posuzovat z více pohledů. Jednotlivé aspekty se prolínají a vytváří mnoho možností pro rozdělení do tematických okruhů. Lze se zaměřit na způsob využití humoru, který může sloužit jako štít chránící před krutou realitou (např. Život je krásný), či jako zbraň - zpravidla satira, která zesměšňuje negativní jevy, ideologie a chování postav, aby odhalila jejich absurditu a ztratily svůj vliv (Diktátor, Ztratili jsme Stalina, Eso es!). V neposlední řadě je to každodenní absurdita v kombinaci s nadhledem, která generuje tragikomické příběhy vyplývající z každodenních problémů i nepřízní doby (např. Díky za každé nové ráno). Dalším hlediskem je historický kontext a období, do kterého je příběh zasazený: totalitní období, absurdita vojenského světa, chaos moderních konflikt (Jak jsem vyhrál válku, Hlava 22, Haló, haló, Kellyho hrdinové, Dobrý voják Švejk, Poslušně hlásím).  Typický je také původ filmů s ohledem na to, jak byly země zasaženy. Příkladem může být  francouzská tvorba, která světu přinesla řadu kvalitních druhoválečných komedií.

 

Nejlepší způsob, jak zahnat ďábla, je vysmát se mu.”
Martin Luther


Skrze rozmanité pohledy na kruté historické situace odhalíme, že humor není jen o smíchu, ale zejména o přežití, odporu, naději a zejména o způsobu, jak zůstat člověkem. U některých snímků, které balancují na hraně korektnosti nebo nevhodného použití humorných prvků, je velmi důležité si toto uvědomit. V letošním ročníku, který věnujeme tomuto tématu, se pokusíme uvést několik filmů ze seznamu níže a analyzovat je z hlediska historického kontextu a přístupu. K projekcím budeme vybírat zejména z filmů, které jsou tematicky zařazeny. Ve výpisu dále jsou uvedeny také seriály.


        Malí filozofové velkého světa aneb mít srdce není nemoc

Pohled dětskýma očima představuje ve filmu velmi silný a často kontroverzní nástroj. Jeho využití v kontextu válečných filmů se smyšleným příběhem, jako jsou Králíček Jojo a Život je krásný, vyvolává řadu otázek ohledně jeho korektnosti a relevance. Tvorba takového příběhu je velmi náročná, aby byl přijat jako věrohodný a mohl efektivně reflektovat nesmyslnost válečných konfliktů a autokratických režimů. V tomto ohledu má mírně jednodušší pozici částečně autobiografický Hrdý Budžes.

Život je krásný (R. Benigni, 1997)

Drama o otci, který dokázal být klaunem i v těch nejhorších chvílích. Pro svého syna vymyslí „hru“, aby jej uchránil před hrůzami koncentračního tábora. Přes velký úspěch (m. j. Oscar za nejlepší cizojazyčný film), se film setkal také s kritikou a nařčením ze zlehčování holocaustu. Benigni však demonstruje, jak humor dokáže uchovat důstojnost a lidskost i v těch nejhorších okamžicích. Smích zde neznamená popření hrůzy, ale způsob, jak ji na chvíli přemoci. Film klade na diváka vysoké nároky: vyžaduje empatii, schopnost rozpoznat ironii a pochopit, že smích zde není samoúčelný, ale slouží jako nástroj přežití, reflexe nebo dokonce protestu. Humor je v těžkých časech dvousečnou zbraní – může být osvobozující, ale také nebezpečně zavádějící, pokud není správně pochopen.

Králíček Jojo (Taika Waititi, 2019)

Filmová adaptace románu Christine Leunensové Nebe v kleci, který je zaměřen na dramatické a citlivé zobrazení válečného traumatu. Svěží přístup při tvorbě filmu se vyplatil, film získal Oscara za nejlepší filmovou adaptaci. Masové medium díky odlehčené formě úspěšně zpřístupňuje současné popkulturní společnosti vážná témata. Waititi oproti knižní předloze přidává blonďatému klukovi imaginárního Hitlera jako možnost vyjádření rozporu mezi poznáním získaným masírkou v Hitlerjugend a realitou v podobě židovské dívky, kterou ukrývá jeho matka. Waititi na drobných detailech zdůrazňuje, jak nesmyslná a směšná byla pravidla, která nacisté vymysleli.

Hrdý Budžes (Jiří Schmiedt, Jan Brichcín, 2003)

Deníkový příběh mladé Helenky Součkové, která na pozadí normalizačního Československa vnímá svět z dětské perspektivy. Helenčin humor vychází z nepochopení dospělácké reality, které zdůrazňuje absurditu totalitního režimu. Divadelní adaptace, která se dočkala filmového záznamu, se zejména díky hereckému výkonu Báry Hrzánové stala již kultovní.


        Jak ve válce nepřijít o rozum

Válka je nesmírně vážné a tragické téma, přesto se v historii kinematografie objevují filmy, které tento konflikt představují zcela jinak – s nadsázkou, humorem a absurditou. Tyto příběhy přináší jedinečný pohled na vojenskou mašinerii a její absurdity, z nichž často vyplývá jediná otázka: Jak zachovat rozum v situaci, kdy se svět kolem vás zhroutí do nesmyslné divočiny? Ukazují, jak humor a satira mohou sloužit jako nástroj přežití v podmínkách vojenských konfliktů, kde zůstává jen neustálý chaos, byrokracie a zmatek.

Kellyho hrdinové (Brian G. Hutton, 1970)

Banda groteskních postav v čele s drsňákem Clintem Eastwoodem, správně ujetým Donaldem Sutherlandem a šejdířem Donem Ricklesem řeší nesmyslnost války pragmaticky: honbou za pokladem. Hlavní trojice postav reprezentuje tři odlišné přístupy k válce a životu. Jejich interakce přináší nejen humor, ale také reflektuje různé postoje k absurditě válečného konfliktu.

Tři králové (David O. Russell, 1999)

Cynická tragikomedie s podtitulem „Vytřískej pár zlatejch cihel z operace Pouštní bouře“. Mistrovský film, z kterého americká vláda asi neměla velkou radost.

Dobré ráno, Vietname (Barry Levinson, 1987)

To je mix, lidičky! Trocha rock’n’rollu, hodně řevu, špetka politické nekorektnosti a úplná exploze šílenství. Představte si, že vezmete špatnou válku, zapnete k tomu rádio a necháte mě kecat tak rychle, že i vietnamské skútry vypadají jako šneci. Výsledek? Smích, slzy a možná i pár facek od generála! Jasně, hlavní postava má plnou hubu fórů, ale pod tím vším je civilní chlap, co vidí, že tohle všechno je úplně špatně. A víte, co je na tom nejlepší – nebo možná nejsmutnější? Tohle se fakt stalo. Tenhle příběh je inspirovaný skutečným Adrianem Cronaurem, i když, řekněme, trochu víc okořeněný.

Jak jsem vyhrál válku (R. Lester, 1967)

Filmová adaptace stejnojmenného románu Patricka Ryana do podoby groteskního příběhu, který podvrací klasické válečné narativy. Přestože děj se odehrává ve 2. světové válce, obsahuje film mnoho indicií, které naznačují, že se jedná o kritiku války ve Vietnamu, která byla v době vzniku filmu v plném proudu. Ve srovnání s literární předlohou je často kritizována chaotičnost, kdy děj přeskakuje mezi různými událostmi a časy. Nelineární vyprávění je však jedním z prvků filmu, který má v divákovi vzbudit pocit dezorientace typický pro chaos ve válce.

Na pivo do první linie (Peter Farrelly, 2022)
Výstředním příběh čerpající ze skutečné události. Dobrodružná komedie se s přibližujícím závěrem láme v silné válečné drama o tom co to válka doopravdy je. Jak špatně ji civilisté doma chápou a proč a kdo ji vlastně rozpoutává. Informační válka kdy interpretace, dohady i špatně komunikované zprávy tvoří chaos, který je sám sebou přikrmován.

Hlava-22 (Mike Nichols, 1970)

Filmová adaptace stejnojmenné knihy. Vláda Spojených států chce vyhrát válku, důstojníci chtějí kariéru a vyznamenání. Kapitán Yossarian, kterého ohrožují nejen tisíce lidí, které nikdy neviděl, ale zejména vlastní armáda, chce v první řadě přežít. U nás bychom řekli, že je v něm něco z Haškova Švejka a něco z Krylova Neznámého vojína. Film vzniká v období války ve Vietnamu a je výjimečný i zvýrazněním polarizace tehdejší společnosti. Kapitán Yossarian, který se snaží uniknout absurditě a hrůzám války, byl mnohými vnímán jako zbabělec, což odráželo tehdejší neschopnost části společnosti plně pochopit destruktivní dopady války na jednotlivce. Film právě naopak odkrývá nesmyslnost válečných mechanismů a poukazuje na humanitu a přežití jako hodnoty, které mají přednost před slepou poslušností či hrdinstvím.

M*A*S*H (Robert Altman, 1970)

Opět filmová adaptace románu Richarda Hookera M*A*S*H aneb Jak to bylo doopravdy. Černá komedie z korejské války byla natočena v době odporu proti vietnamské válce. Film ve srovnání se seriálem o mnoho věrněji vystihuje prostředí vojenské nemocnice, v které lékaři kapitán dr. Benjamin Franklin Pierce, zvaný Hawkey a kapitán dr. Augustus Bedford Forrest, přezdívaný Duke, svérázným humorem a zvláštním druhem kolegiality napomáhají sobě i ostatním lépe přežít v drsných podmínkách války

Dobrý voják Švejk (Karel Steklý, 1956)

Poslušně hlásím (Karel Steklý, 1957)

 

        Válka podle fantazie: když dějiny psali scénáristé

Filmy, které kombinují válečnou tematiku s nadsázkou a absurdním humorem byly často snahou poválečné společnosti vyrovnat se s traumatickými zkušenostmi z války. Ve válečné komedii a satirách, které se objevily v této době, často narazíme na zjednodušené, někdy groteskní zobrazení postav a situací, které měly nejen přinést úlevu a smích, ale také umožnit vyjádření frustrace, obav a zklamání z reality války. Válka zde není vyobrazena jako realistický historický proces, ale jako prostor pro komické situace, které umožňují nahlížet na válečnou hrůzu z nadsazené perspektivy.  Tato díla využívají smyšlený děj zpravidla na pozadí skutečných válečných konfliktů k tomu, aby zpochybnila samotnou logiku války a často si pohrávají s postavami, které se ocitají v extrémních, i když komických, situacích. Specifické je zejména zaměření francouzské tvorby se snahou vyrovnat se s ne zrovna lichotivým průběhem války.

Hanebný pancharti (Quentin Tarantino, 2009)

Brutální balet pomsty, absurdity a historické fikce, kde se krev mísí s humorem, dialogy tančí na hraně geniality a šílenství a Hitler umírá způsobem, jaký si nikdo nepředstavoval. Tarantinův styl servíruje koktejl přepáleného násilí, groteskní spravedlnosti a popkulturních odkazů, které rozbíjejí očekávání a zanechávají diváka s pocitem, že dějiny by možná měly mít režiséra.

Velký flám (Q. Oury, 1966)

Francouzi jsou mistři humoru v kriminálních filmech a dokazují, že humor umí i ve válečných. Francouzské válečné komedie točené v této době vypovídají o náladě a snaze vyrovnat se s hrůzami války s humorem a se ctí. (Že by se v nastražené bombě v divadle inspiroval Tarantino a motiv využil v Hanebných panchartech)?

Eso es! (Gérard Oury, 1982)

Film o boji Dobrotivé síly s hydrou prezentovanou absurdní tyranií a bezprávím, silnou jen svou masovostí a životaschopnou jen díky krutosti. Belmondo zachraňuje židovského kluka před německou předválečnou mašinerií a v nejlepší formě se sobě typickým entuziazmem dává jako trenér boxerské reprezentace náckům řádně na prdel.
„Silný tuší bratra ve všem, co je silné, ale ve všem, co potřebuje ochranu nebo útěchu, vidí své děti. Právě z této síly a z jistoty, kterou síla dává tomu, kdo ji má, vyplývá smysl pro spravedlnost a lásku k člověku.“ (Charles Baudelair)

Kam se poděla sedmá rota?
Návrat sedmé roty
Sedmá rota za úplňku

Tristní výsledek francouzské armády ve druhé světové válce napravilo až povedené vystoupení tří členů sedmé roty a jednoho francouzského pilota o více jak třicet let později.

Stepující stonožka (Jean Girault, 1977)

Protifašistický odboj na poli umění. Hrdinové zachraňují sochu Venuše před nacistickými „milovníky umění“. Jakoby lehkomyslnost a volnomyšlenkářství byly nejen klíčem k jejich úspěchu v tomto filmu, ale obecně klíčem k úspěchu Francouzů v tvorbě tohoto žánru.

Nikdo nic neví (J. Mach, 1947)

Filipovský s Marvanem na „tahu“ s nebezpečným nákladem - „mrtvým“ esesákem. Film nedlouhé stopáže nabitý groteskními scénami, absurdními gagy a filmovými prvky, které se uplatnily v pozdějších bláznivých komediích 60. let. Že by se zde inspirovali i Francouzi?

Zítra vstanu a opařím se čajem (Jindřich Polák, 1977)

Úspěšná komedie je s pomocí sci-fi fantazií o snaze vytvořit „lepší minulost“. O co věrohodněji by vypadala sci-fi o lidech z budoucnosti, kteří pomohli s konstrukcí atomové bomby a umožnili zakončení války?

Jakub lhář (Frank Beyer, 1974)

Hrdina filmu (zatvárnil jej Vlastimil Brodský) přináši naději na život lidem odsouzeným na smrt. Téma je použité např. v Život je krásný

 

        Králové krutými šašky: Moc v rukou absurdity

Pro filmovou satiru je vděčným tématem kritika autokratických režimů a jejich hlavních protagonistů. Tyto filmy zpravidla kombinují realitu s autorskou fantazií a přináší satirický pohled na „osobnost“ krutých šašků, která přímo nebo prostřednictvím věrných nohsledů realizujících jejich absurdní rozkazy vytváří režim opírající se o strach a chaos, a který ztratil kontakt s realitou a lidskostí. Na druhé straně jsme v mnoha filmových dílech svědky zrození hrdinů, kteří se postaví bezpráví a krutosti svými činy je transformují na směšnou bezradnost a nesmyslné jednání.

Diktátor (Charlie Chaplin, 1940)

Film je zbraň – a já jsem chtěl svou satirou uštědřit ránu diktátorovi. (Charlie Chaplin)
Chaplin využil jedinečné schopnosti využít filmovou komedii jako zbraň proti tyranii. Je mimořádným příkladem toho, jak smích a satira mohou překonat strach, poskytnout útěchu, a dokonce působit jako forma vzdoru tváří v tvář útlaku.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (Stanley Kubrick, 1964)

Dnes již kultovní satira na studenou válku, která nevyvolává ani tak smích, jako spíš mrazí - v době vzniku o to více. Přesto, při sledování výbuchů atomových bomb se budete těžko smát jinde více než právě v tomto filmu.

Diktátor (Larry Charles, 2012)

Jedna z utopií o napravení autoritativní osoby zaživa. Diktátorská nálož nekorektnosti a pro tvůrce typický terorismus proti dobrému vkusu. Karneval nespoutaných sviňáren, pošlapaných tabu a znesvěcených model. A přesto ve světě, který se zbláznil, snímek vyznívá jako ostrov zdravého rozumu.

Ztratili jsme Stalina (Armando Iannucci, 2017)

Satirický horor zobrazující oživlé panoptikum hrůzy - hrůzy jednoho z nejtemnějších období. Bizarnost doby a absurdní jednání představitelů tehdejšího režimu je zde vyjádřeno jejich zdánlivě komickým jednáním v kombinaci s jejich primitivním humorem. Film balancuje mezi historickou reflexí, ale více je svobodnou autorskou interpretací, která umožňuje zdůraznit brutalitu a beznadějnost totalitního režimu. V Rusku je film samozřejmě zakázán, přesto několik projekcí dokázalo odpromítat moskevské kino Pionýr.

Bílá paní (Zdeněk Podskalský st., 1965)

"Pravda se nesmí zapírat" prohlásí rezolutně kastelán Pupenec. Ale v socialistické společnosti je pravda nedovolený luxus, zvlášť když máte rodinu. A tak jsme svědky ideologických frází, vyjadřující způsob myšlení nezbytného pro udržení se ve vedoucí funkci a kritických výroků těch, kteří si luxus pravdy nemohu dovolit. A neméně absurdních příběhů typických pro období, ve kterém film vznikl. Geniální protirežimní satira vychází z povídky Jak Pupenec ke štěstí přišel z pera Karla Michala a uvedené ve sbírce Bubáci pro všední den.

Interview (Seth Rogen, Evan Goldberg, 2014)

S vidinou, že se prosadí i na poli seriózní žurnalistiky si autoři populární show „Skylark Tonight” domluví rozhovor s Kim Čong-unem, když se jim donese, že ji severokorejský diktátor miluje. Plány jim poněkud naruší CIA, která dvojici nezkušených šílenců pověří jedním úkolem navíc.

Politické kruhy (Armando Iannucci, 2009)

Děj se sice neodehrává se ve válce, v diktatuře ani v jiné krizové situaci. Přesto pojednává o situaci, která může k takovým "těžkým časům" velmi snadno vést. S pomocí ostrého britského humoru a cynické satiry odhaluje zákulisí vysoké politiky, kde se za fasádou serióznosti a ušlechtilých cílů skrývají intriky, manipulace a egoistické zájmy. Opravdu mají výroky vrcholných politiků za zavřenými dveřmi takový říz ve srovnání s bludy, které šíří veřejně? Po shlédnutí filmu vám tato představa přijde až děsivě skutečná!

 

            Seriály:

Hlava 22 (Ellen Kuras, Grant Heslov, George Clooney, 2019)

Forma seriálu ve srovnání s filmem velmi pomohla věrnější adaptaci knižní předlohy

M*A*S*H (Larry Gelbart, 1972 - 1983)

Úspěšný spin-off filmové verze, který vznikl po neúspěšném pokusu o natočení pokračování filmu. Více než desetileté trvání potvrzuje zájem o tento žánr. Ve srovnání s filmem je více komediální a lze říci, že je pouze soustavou gagů.

Haló, haló! (David Croft, Martin Dennis, Richard Boden, John B. Hobbs, Mike Stephens, Susan Belbin, 1982 - 1992)

Kavárničku Reného Artoise v městečku Nouvion kdesi v severní Francii denně navštěvovanou německými vojáky, kteří si sem chodí odpočinout od náročné okupační práce, si jako svůj nový „konspirační dům“ vyhlédla místní partyzánská skupina.  Autoři se nezastavili před ničím, nic jim nezůstalo svaté. Dělají si legraci sami ze sebe, z Němců i z Francouzů, z hrdinství i z odboje, ze statečnosti i zbabělosti. Stručně řečeno Česká soda poanglicku, která pobuřuje ty, pro něž jsou některá témata nedotknutelná. Desetileté trvání seriálu však potvrzuje, že bylo mnohem víc těch, které potěšil.

Dad's Army (Jimmy Perry, 1968 - 1977)