Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

 

Současnost

Jan Prachař
Z přednášky Křesťanství v zrcadle klasiky a "apokryfů"

 

Podklady pro diplomovou práci

"Pojem Evropy u Jana Patočky"

na Masarykově univerzitě

 

 

„Ti, kdož mají útlé tělo, dodávají mu mohutnosti vycpávkami. Ti, kdož mají nanicovatou látku, nafukují ji slovy.“

Michel de Montaigne

 

„Revoluční doba je bytostně  zanícená a proto má bytostně formu. (…)
Revoluční doba je bytostně zanícená, a proto i bytostně kultivovaná. (…)
Revoluční doba je bytostně zanícená, a proto má také pojem o důstojnosti. (…)
Současnost je doba bytostně rozumová, reflexívní, nezanícená, která vzplane chvilkovým
nadšením a pak důmyslně spočine v netečnosti.“

Søren Kierkegaard

 

Starověké heslo gnóthi seauton, tedy poznej sám sebe, jakési signum řeckého filosofického tázání, sokratovského vědění nevědění, dnešní společnost obrátila vzhůru nohama. Hledání sebe sama, snaha po postihnutí míry věcí, analýza řeči, kde jazyk byl pojímán jako ztělesnění dialogického charakteru pravdy, jenž tak odkazoval na základní kameny antického myšlení, jak o nich uvažoval např. Hans-Georg Gadamer, tedy na skrytou jednotu slova a věci, řeči a skutečnosti, jsou náhle trivializovány slogany reklam, těmi (post) moderními zaříkávadly skutečnosti: „Nivea bodies: Pečuj o sebe! Ty za to stojíš!“ Řecká tradice péče o duši, starosti o to podstatné, trvalé v každém člověku, to které ho zároveň činí i krásným, je převrácena. Tím fundamentálním se stává tělesná schránka, tělo-látka je prohlášena za účel všech účelů, za nitro lidské bytosti, za prvního hybatele všeho dalšího pohybu, platí za středobod jakéhokoliv z možných světů. Látka se stala principem individuace všech hodnotových systémů. Důsledkem tohoto myšlení, kdy skutečnost prošla jakýms striptýzem (jak by snad napsal Jean Baudrillard) a kdy se pojem pravdy stal najednou čímsi banálním a přebytečným, je však všeobecná lhostejnost vůči okolí a bezvýznamnost věcí kolem nás (včetně nás). Herakleitos dával do souvislosti pojmy hlubiny, rozumu-řeči a duše. Duše podle něj měla svůj rozměr nepostihnutelný prostorem, chtěl-li někdo poznávat duši, musel jít hluboko, pouze sestupování do hlubin mohlo být poznávání duše, v tomto putování hlubinami jsme však nikdy nemohli sestoupit dost hluboko, nemohli jsme najít konečný obraz (vzorec, či formuli) člověka. „Příroda se ráda skrývá“, základ jsoucího zůstává nezjevný. Skutečné je skryté a zároveň se vyjevuje, hlubinná dimenze je jediná, která může proniknout do toho, co je skryté. Pravdivé se tak stává to, co je hlubinné. Nikdo nezná sám sebe před onou hlubinnou výpravou, pouze to co je skryto, je skutečné, podstata všech věcí nám může být přístupná pouze cestou duše. Platón uvádí krásnou metaforu myšlení jako rozhovoru duše se sebou samotnou. Dneska by to byl rozhovor těla se sebou samým, tedy pornografie (podstata nacismu tkví v pornografii lidskosti). O kolik je naše současná realita jednodušší. Netřeba se zabývat propastmi (už se po vzoru řeckých filosofů nad celkem jsoucna nedivíme, ale zíváme), všechno je na povrchu. Podstata věcí se stala bezvýznamnou frází, hodnotový systém v myšlení vnějšku postrádá smyslu a ocitá se ve wittgensteinovském mlčení. Žádné hodnoty vlastně neexistují. Substancí světa není ani res cogitans, ani res extensa, za světem fenomenálním není svět noumenální, věcí o sobě se stalo pleťové mléko, které brání stárnutí kůže. Zárodků těchto jevů si povšimnul již v první polovině 19. století dánský myslitel Søren Kierkegaard, když se zamýšlel nad rozdílností tragična antického a moderního. Řecký hrdina podléhal trojímu podstatnému určení, byl determinován Rodem, Obcí a Osudem, zatímco hrdina moderní je svobodný, je schopný absolutní reflexe. Provinění (hamartia) u něj je čistě osobní, vina je eticky jednoznačná. U řeckého člověka, stojícího ve stínu Rodu, Obce a Osudu, však vina obsahuje jakousi estetickou dvojznačnost, je relativní. Otázka, zda byl Oidipus vinen, je tedy špatně položená a prokazuje zásadní nepochopení antického myšlení. Moderní člověk je takto izolován, je mu uloupena tragika, ztrácí cit pro dějinnost, jeho jednání je situační a sám je po ontologické stránce stěsnán do omezeného prostoru situace.  A toto situační pojetí skutečnosti se stalo metastází naší doby. Člověk a realita jsou zbavováni své minulosti (mravní, životní atd.) a jsou definováni okamžikem. Složitost lidské osoby je redukována na situaci, na jakýsi bezprostřední moment reakce. Jednání zde nepřináší žádnou událost (v epickém slova smyslu), člověk je pochopen jako nějaká tupá danost (bez možnosti dalšího mravního vývoje) determinovaná okolním prostředím (člověk se zbavil pout Fatalu a mýtů, aby se ujařmil pouty biologickými, které jsou ještě fatalističtější než metafyzický rámec, který spoutával člověka ve starověku. Genové inženýrství – norimberské zákony zítřka.). Z pohledu na nedějinného člověka, člověka prostého dějin a určovaného toliko situací, se vytrácí soucit. Nevhodný smích obecenstva při vážných pasážích (audiovizuálního) díla je dneska pro naše (a to nejen) kinosály příznačný. Diváci jsou nezpůsobilí chápat kontinuitu a souvislosti existence, jejich myšlení je vystavěno na situační bázi. Společnost, která dokáže vnímat pouze člověka-situaci, a není tak schopna soucitu, nebezpečně morálně zakrňuje. Vzrůstající obliba tzv. sitcomů (jakkoliv duchaplných), tuto tendenci pouze potvrzuje. Smysl, či logos, bytí nelze nijak situačně navodit nebo vykonstruovat. Dnešní diváci nejsou schopní vnímat např. filmy Andreje Tarkovského, neboť se tento režisér vyjadřuje dlouhými záběry, které jsou nabyté vnitřním časem a pamětí lidské bytosti, a které vyžadují schopnost vnímat kontinuitu a souvislost dějin osoby (persony) člověka. Tarkovského filmy bývají házeny do škatulky snímků  pro intelektuály, přičemž když v roce 1975 natočil Zrcadlo (dneska považované za nejobtížnější Tarkovského film a za těžko pochopitelné dílo vůbec), dostával režisér desítky dopisů od „sovětských“ teenagerů, kteří mu děkovali, že natočil film o nich a právě pro ně. U nás jsou za filmy pro teenagery považováni RafťáciSnowborďáci. Rozpor s minulostí tedy netkví v síle nebo slabosti intelektuálních schopností dešifrovat dané dílo (naopak-instrumentální racionalita je dnes na takové výši, jak nikdy jindy předtím), ale ve změně typu vnímání - v manipulaci se smyslem pro realitu. Dnešní člověk není s to (po vzoru antických filosofů) uchopit jsoucno v celku (a tento výkon byl považován za počátek dějin. Nyní žijeme v době soumraku dějin, z dějin se vytrácí to podstatné.), uchopit kontinuitu smyslu, nerozumí tradici (traditio-předávat) a tradice tu znamená i určitou předávanou schopnost všímat si. „Intellectus non habet sensus pro causa, sed tantum pro occasione“ (1), napsal Duns Scotus. Celek skutečnosti se neredukuje pouze na svět smyslový, nestačí se pouze dívat, pasivně přihlížet a přijímat, ale je třeba být v poznávacím procesu aktivním, všímat si. Pokud bude tato „sitcomová“ kultura dále expandovat, přestaneme chápat sebe samotné, své dějiny, přijde doba, kdy naši vnuci budou číst Shakespeara, či Holana a Skácela pouze s nezbytným komentářem.

Následující: Zrod dějin

 

Citace:

(1) Smyslový vjem není příčinou, nýbrž příležitostí porozumění. Duns Scotus: De cognitione humana.

 

Použitá literatura:

Kierkegaard, S.: Současnost, Praha 1969. 

Osolsobě, P.: Kierkegaard o estetice divadla a dramatu, Brno 2007. 

Montaigne, M.: Eseje, Praha 1995. 

Svoboda, K.: Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1962. 

Platón: Ústava, Praha 1996. 

Gadamer, H.-G.: Člověk a řeč, Praha 1999. 

Baudrillard, J.: Dokonalý zločin, Olomouc 2001. 

Ferguson, N.: Válka světa: dějiny věku nenávisti, Praha 2008.

Následující: Zrod dějin

________________________________________________________