Obsah
Velká Morava – pokus o slovenský
národní velkofilm
Petr Kopal
„Vlastné vedecké poznanie samo nestačí plniť úlohu formovania historického vedomia národa, vlastenectva a hlbohého vzťahu ku krajině a spoločenstvu, v ktorom žijeme. V ďaleko významnejšej a účinnejšej forme túto úlohu plní umenie, literatúra a kultúra. Film ako jeden z najmasovejších i najmodernejších kanálov tvorby a formovania spločenského vedomia má tu svoje nezastupiteľné miesto.“ Matúš Kučera (1987)
Historismus národního obrození se dočkal velkolepého epilogu po roce 1948. Tehdy se jednalo o státem řízenou a převážně filmovou akci. Komunisté nalezli konsensus s národem v odvěkém boji proti Němcům. Zároveň se prohlásili za ideové pokračovatele Žižkových radikálních husitů, za dědice jejich revolučního odkazu. Už historicko-filozofické pojetí Františka Palackého a Tomáše G. Masaryka interpretovalo husitskou reformu jako vrcholovou etapu českých dějin. Čechové se stali „národem božích bojovníků“. Pozici hlavního popularizátora národní minulosti si zatím vydobyl Alois Jirásek. A poté, co se jeho dílu dostalo oficiální kanonizace a exegeze od Zdeňka Nejedlého i Klementa Gottwalda, nebylo o předloze komunistických historických velkofilmů pochyb. Asi nejznámějším reprezentantem tzv. jiráskovské akce, jakož i obrazů dějin deformovaných dvojím lisem národní a třídní ideologie se stala husitská trilogie (1954-57) Otakara Vávry. Tolik „nejslavnější“ příběh z dějin národa českého – stále znovu vyprávěný, aktualizovaný… Ale co slovenský národní mýtus, potažmo velkofilm? Pokusili se Slováci natočit svou „husitskou trilogii“?[1]
Kladná odpověď je tématem předkládaného článku. I když vzhledem k tomu, že příprava Velké Moravy probíhala v době o tři desetiletí mladší, tedy převážně v druhé polovině osmdesátých let, přece jen se musíme ptát, je-li srovnání s husitskou trilogií opodstatněné a neexistují-li vhodnější paralely. Každopádně platí, že Velká Morava se měla stát „slovenským národním filmem“, jakkoli se zároveň zdůrazňovalo „federální“ pojetí celého projektu, dokládané plánovanou koprodukcí Koliby s Barrandovem a Gottwaldovem. Od začátku se také počítalo s televizní verzí. Předpokládaný rozpočet se ustálil na omračující sumě 105 miliónů Kčs (ve skutečnosti byl zkrácen více než o polovinu, neboť původně se hovořilo o 250 miliónech!). Nejdříve se uvažovalo o tetralogii, nakonec byla dána přednost trilogii – leč s dvoudílnou druhou a třetí částí. Za názvy jednotlivých filmů posloužila jména „velkých vládců“: Samo (25 miliónů Kčs) Rastislav (původně Mojmírovci; II díly; 40 miliónů) a Svatopluk (II díly; 40 miliónů). Mělo jít o bezkonkurenčně největší filmový projekt v dějinách slovenské kinematografie. Jeho plánování probíhalo pod patronací a dohledem slovenského ÚV KSČ, na obrovských schůzích, „sympoziích o ideově-umělecké koncepci“. Politické vedení chtělo vytvořit národní historický velkofilm. Monstrózní podnik se však daleko nedostal, jen do fáze literárního rozpracování. Jistou měrou (možná zásadní) k tomu přispěla odmítavá reakce, kterou záhy vyvolal na české straně.[2]
Z iniciativy vedení Československého filmu, jmenovitě Jiřího Purše, který nemohl Slovákům Velkou Moravu oficiálně zakázat, začal být dokonce připravován jakýsi antiprojekt. V chystaném filmovém souboji mohlo velkomoravské téma posloužit jako ostrá nacionální munice. Místo toho se Purš rozhodl pro střízlivý, populárně-naučný pohled, byť zaměřený na Čechy jako nástupnický stát Velké Moravy. Je ovšem otázkou, do jaké míry byl onen trucpodnik vůbec míněn vážně.[3]
Velkomoravská tradice sloužila především jako argument pro soužití českého a slovenského národa ve společném státě. Edvard Beneš ještě jako ministr zahraničí prý dokonce uvažoval o tom, nazvat Československo Velkomoravií. A v preambuli ústavy z roku 1948 se psalo, že „Velká Morava byla prvním společným státem Čechů a Slováků“ – takto prosté a samozřejmé ztotožnění obou moderních národů s velko- či staromoravským „gens“ kupodivu nebudilo žádné rozpaky. Zahraničně politický zájem, orientovaný východním (sovětským) směrem, současně vzýval panslovanský kulturní odkaz Velké Moravy. Zásadní význam byl na tomto poli přisuzován působení „věrozvěstů“ Cyrila a Metoděje, údajných bojovníků proti násilné germanizaci. Oficiální snahy propagovat Velkou Moravu doma i v zahraničí kulminovaly po roce 1963 (1100. výročí cyrilometodějské mise) a jistého oživení se dočkaly ještě kolem roku 1985 (1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje).[4]
Je pozoruhodné, že svůj velkomoravský mýtus si ve 30. letech budovali rovněž slovenští autonomisté, aby z něj po roce 1939 učinili jeden z dogmatických pilířů křesťanskonacionalistické ideologie Slovenského státu. Slováci si přisvojili velkomoravskou, a zvláště cyrilometodějskou tradici (Velká Morava: „dílo Slováků“, působení Konstantina a Metoděje: „především slovenská záležitost“). Hrdě se přihlásili k „dědictví otců našich, sv. Cyrila a Metoděje“. Několik místních názvů a osobních jmen povýšili na oficiální národní hesla: Nitra, Děvín, Pribina, Svatopluk… Prezidenta republiky Jozefa Tisa označili za „právoplatného nástupce slovenských králů“ a „nositele dědictví Svatoplukova“.[5]
Ještě pozoruhodnější však je, že politické aktualizace se zpravidla opíraly o zdůvodnění historiků, archeologů, filologů ad. Zvláště historici se horlivě podíleli na výrobě ideologizovaných konstrukcí národních kontinuit. Např. reprezentativní publikaci Idea státu československého (1936) dodali vedoucí představitelé tuzemské historické obce na přímou objednávku československé Národní rady. V kapitole Říše Velkomoravská, napsané Václavem Chaloupeckým, se můžeme dočíst: „Tak se stala říše velkomoravská v naší národní tradici jaksi prototypem našeho národního státu, kde celý národ našel sjednocení a kde počal vytvářeti svou svéráznou, slovanskou a evropskou vzdělanost. Odtud to dějinné úsilí vrátiti se k těmto základům, odtud ta snaha po obnově říše velkomoravské. A tato historická tradice velkomoravská je pro ideu československou stejně důležitou složkou, ba snad ještě důležitější než sám její základ, historická skutečnost.“ V první poválečné syntéze československých dějin (1958) nacházíme formulaci, že „Velkomoravská říše byla společným státem pozdějších Čechů a Slováků“. V 60. letech pracovali na ideologické státní zakázce hlavně archeologové – v čele s Josefem Poulíkem (1952-1990 ředitel Archeologického ústavu v Brně). Do centra dění se tehdy dostala také Nitra, kde proběhla mezinárodní konference a velkolepá výstava o Velké Moravě. Slovenští historici a archeologové se v této době samozřejmě podíleli na upevňování mýtu Velké Moravy jako předchůdkyně Československa. Autonomistické pojetí přetrvávalo jen ve slovenské exilové historiografii.[6]
Komunisté se rádi zaklínali (historickou) vědou. A režiséři ideologických historických velkofilmů (husitská trilogie) zhusta konzultovali s odbornými poradci, aby dosáhli „vědecky“ přesné rekonstrukce (u husitské trilogie byl hlavním poradcem a ideologem marxistický historik Josef Macek).
Nijak tedy nepřekvapuje, že v rámci přípravy Velké Moravy měli od začátku nalézt společnou řeč umělci, politici i vědci. Této spolupráce se však podařilo dosáhnout výhradně z domácích zdrojů, jen mezi „svými“. Přizvané české filmové a vědecké instituce nebo osobnosti se do projektu nezapojily. Pomáhat na svět slovenskému národnímu monumentu zcela odmítl archeolog J. Poulík. Historik D. Třeštík odstoupil poté, co se zúčastnil jedné nebo dvou přípravných schůzí na Slovensku. Své rozhodnutí zdůvodnil písemně. Poulík napsal vyjádření k projektu o dva roky později (1988), když se dozvěděl, že je oficiálně uváděn jako jeden z jeho odborných poradců. Hlavní výhradu si přitom nechal až na závěr svého posudku, resp. odsudku: Velká Morava „je dílem výlučně slovenských autorů. Jejich pojetí a výklad dějin Velké Moravy a doby jí předcházející je v rozporu s představami českých a historiků i archeologů. Obávám se, že filmy, realizované na základě uvedeného projektu, by v českém národě mohly vést k určitému rozladění nebo i emocem /!/.“ Doba, ale i výjimečné okolnosti (zainteresovanost ÚV KSS) si navíc vyžádaly, aby se oba vědci zaštítili vlivnými ochránci z české stranické struktury (za Poulíkem stál dokonce J. Fojtík, člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ, odpovědný za kulturu, vědu a sdělovací prostředky). Hlavním odborným poradcem se stal (asi už v roce 1986) historik Matúš Kučera (pozdější Mečiarův ministr kultury).[7]
Původní iniciativa zřejmě vzešla od režiséra (zasloužilého umělce) Andreje Lettericha (tvůrce Povstalecké historie). On byl také tím, kdo pro Velkou Moravu nadchl „s. Lenárta a ostatní nejvyšší činitele“, kteří pak její realizaci zadali Kolibě jako prvořadý úkol. Nicméně, Letterichem vypracovaný „ideově-umělecký záměr“ se vyznačoval takovou bezelstností, že byl jako výchozí dokument v podstatě nepoužitelný (dokonce se tu objevila věta, že „ani slovenskoštátovský režim, hoci z Veľkej Moravy politicky ťažil, nepohol veci dopredu“). Mnohem sofistikovanější ideový záměr pak vypracoval M. Kučera. Hlavní myšlenku umně zabalil do „vědy“ a do spousty politicky korektních, federalistických frází.[8]
Za scenáristy byli vybráni Igor Rusnák (Samo), Jozef Bob (Rastislav) a Milan Ferko (Svatopluk).[9] Rusnákova část vycházela z Kučerova předpokladu, že jádro Sámovy „říše“ se nacházelo na Slovensku (Wogastisburg Kučera ztotožňoval s Bratislavou).[10] Problém s franským kupcem, který do koncepce slovenského národního filmu právě moc nezapadal, vyřešil spisovatel dodáním osvíceného slovanského vladyky, který chce uskutečnit „svůj velký sen: sjednotit slovanské rody a vymanit je zpod avarské nadvlády. Ví však dobře, jaká žárlivost a hádavost panuje mezi vladyky, ví dobře, že každá jeho iniciativa by byla chápána jako pokus o podrobení sousedních kmenů jeho vlastním. Proto posílá Sama na diplomatická jednání, sám však zůstává ve stínu“… Ve druhé části vstupuje na scénu úžasný nitranský kníže Pribina: „člověk ohromné, možná až nadlidské, ale nenaplněné touhy“. Mohl dosáhnout opětovného sjednocení Slovanů, kdyby jeho „slovianskou“ zemi nezpustošila a nedobyla „vojska Moravanů“… Takto nešťastně vznikla Velká Morava. Poté však nastávají slavné časy: vychází „hvězda Rastislav“ a dva soluňští bratři, „světla z Východu“, pokládají „právě v naší vlasti“ základy slovanské „kulturní revoluce“. Třetí části dominují dva hrdinové: „velký panovník“ Svatopluk a arcibiskup Metoděj. Sledujeme „zápas o vybudování velké slovanské říše ve střední Evropě“. Rubem úspěchů v zahraniční politice jsou domácí nesváry, které vedou k vyhnání Metodějových žáků. I to se nakonec spolupodílí na Svatoplukově pádu, neboť „ani dopisy do Říma mu nemá kdo psát – pokud nechce svá státní tajemství svěřit zrádným uším franských kněží“. Poslední věta Ferkova Svatopluka je vskutku neodolatelná: „A když unavený a s vědomím viny sedá na trůn, i ten se pod ním hroutí…“
Slovenská Velká Morava s sebou samozřejmě nesla nebezpečí, že bude vyvolávat luďácké reminiscence – zejména přisvojováním si „slavných velkomoravských dějin“ a postav (Pribina, Svatopluk), důrazem na Pribinovo nitranské knížectví, v němž měl být spatřován „substrát etnické svébytnosti Slovenska a Slováků“.[11] V náboženských otázkách se sice tvůrci snažili být obezřetní (např. o Pribinově kostele se v námětu vůbec nejedná). Nemohli, a hlavně nechtěli se však vyhnout líčení příběhu cyrilometodějské mise. Přitom se jednalo o ideologicky nejožehavější velkomoravskou otázku (u příležitosti 1100. výročí Metodějovy smrti se jí oficiálně zabýval Vatikán, papež Jan Pavel II.).[12]
Na tuto problematickou část poukazoval v obou svých posudcích D. Třeštík,[13] který varoval zejména před jejím preferováním či zveličováním – na úkor velkomoravské státnosti, zosobněné v prvé řadě Svatoplukem. A dále doporučoval přenést důraz na „aspekt třídní“: „Budování státu na Velké Moravě je zároveň a neoddělitelně procesem vzniku třídní společnosti, ztrátou svobody a vlastnictví lidu. Je doprovázeno útlakem, násilím, krví a slzami. Cenou je také rozbití a zničení staré ideologie přirozeně odpovídající potřebám demokratické slovanské společnosti, toho, čemu křesťané říkají pohanství. Tragiku a humánní rozměr těchto fundamentálních otřesů bychom měli chápat právě my, kteří jsme prožili otřes stejné váhy, druhý revoluční zvrat stejné důležitosti v našich dějinách, likvidaci třídní společnosti a budování společnosti beztřídní. Zdá se ale, že tu raději problém obcházíme, než abychom ho odhalili. Říkám odhalili, ne řešili. Řešitelný totiž vlastně není. Naše sympatie jsou jednoznačně na straně lidu a pohanství, přitom však nemůžeme a nechceme popřít, že pokrok je na straně utlačovatelského státu a křesťanství…“[14] Marxistické dějepisectví zkrátka zaujímalo k pohanství poněkud nostalgický, ale v zásadě ambivalentní postoj. Dobře to ostatně vidíme i ve Vláčilově „nadčasové“ Marketě Lazarové.[15]
Ono palčivé dilema ovšem sám Třeštík nechal zcela stranou ve svém „ideověhistorickém úvodu“ k Přemyslovcům (1986), tedy k české Velké Moravě, kde se vše točí kolem ústřední myšlenky, že český raně středověký stát byl přímým dědicem Velké Moravy: Po likvidaci pohanské, lidové vzpoury kníže Bořivoj „v těsné spolupráci s velkomoravským Svatoplukem“ smete kmenové zřízení. A nakonec „moderní“ Boleslav zavraždí „konzervativního“ Václava, aby mohl završit státotvorný proces v intencích Svatoplukova odkazu (podle Makovičkova „fabulačního nástinu“ stvrdí svůj postup sňatkem se Svatoplukovou vnučkou Blagotou). Tento příběh, jak víme, uspokojoval aktuální objednávku. Přesto v podstatě nijak neodporuje historickým faktům (pramenům). Pro českou ideovou konstrukci z velkomoravského dějinného materiálu, jak vědeckou, tak politickou (někdo by mohl vidět rozdíl), byla státní platforma každopádně nosnější – než ta národní.[16]
Samozřejmě nevíme, jak by si tvůrci poradili s dramatizací. Glorifikace epoch, událostí i osobností vede zpravidla k nudnému schématu. Na druhou stranu je pravdou, že velkomoravské dějiny samy o sobě vykazují více než dostatečný dramatický potenciál: Pribinovy, Rostislavovy a Svatoplukovy dobrodružné životní osudy, vzestupy a pády. Scénáristé navíc do tohoto světa mužů přidali množství (většinou fiktivních) ženských postav, různých manželek, milenek, matek… U Přemyslovců by se scenárista musel vypořádat s legendárními příběhy, s hagiografickou literaturou. Stručný „fabulační nástin“, který máme k dispozici, nám však o uměleckých kvalitách připravovaného díla mnoho neprozrazuje.
Historické velkofilmy se u nás v 80. letech sice točily, ale výhradně v režii O. Vávry: Putování Jana Amose (1983), Oldřich a Božena (1984)... Za věrné služby normalizátorům (trilogie z moderních dějin; 2. a 3. díl v sovětské koprodukci) si nyní Vávra mohl realizovat své nesplněné sny, dříve zamítnuté nákladné projekty. Osvětovou deskripcí odkazují obě zmíněná díla k husitské trilogii. V případě Oldřicha a Boženy však přece jen vidíme jeden podstatný rozdíl: ve srovnání s morálně i fyzicky úhlednými husity jsou staří Čechové líčeni poměrně naturalisticky, bez romantických příkras. Nad lstivě intrikujícími Němci nakonec triumfují jedině díky své nespoutané zvířecí dravosti. (Táž animální přirozenost motivuje konání hrdinů v Marketě Lazarové.) Vávrovou předlohou byla totiž Hrubínova hra z roku 1969.[17]
V roce 1980 se v koprodukci Barrandova a Koliby chystala adaptace Jiráskova Bratrstva.[18] K realizaci však nedošlo. Po „lehčí“ Jiráskově předloze pak sáhl Zdeněk Troška, jehož Poklad hraběte Chamaré (1984) akcentuje romantickou složku příběhu (jakkoli se zároveň přidržuje tradičně „temného“ obrazu doby pobělohorské). Můžeme to pokládat za poměrně příznačné. Hlavní dramatický proud normalizované kinematografie byl vyhrazen socialistické přítomnosti, zatímco starší dějiny se měly stát spíše únikovým tématem. Komunisté už nepotřebovali dokazovat, že jsou „dědici velikých tradic českého národa“. Nyní šlo o bezprostřední heroizaci režimu, o potvrzení „správnosti nastoupené cesty“, tedy především o současnost, natolik poučenou z „krizového vývoje“, aby neomylně vedla ke „šťastné budoucnosti“ komunismu.[19]
Přesto národní dějiny svou velkou filmovou roli ještě zdaleka nedohrály. V 70. a 80. letech vznikla ve východní Evropě řada výpravných snímků s nacionálním nábojem, pohledů do dávných dějin vlastní země, přičemž v centru pozornosti se zpravidla nacházel nějaký „veliký“ panovník-„sjednotitel“. Pomyslnou štafetu jako by Východu předal britský Alfréd Veliký (1969) a pak už můžeme začít vyjmenovávat: Kníže Igor (1969; „zfilmovaná národní opera… podle nejstaršího ruského eposu“); Michal Chrabrý (1970; „sjednotitel rumunského národa“); Boleslav Smělý (1971; „velký polský král“); Pán a vládce (1974, II díly; bulharský car Jan Asen II.: „smyslem jeho života bylo vytvořit pevný stát a politické konflikty řešit diplomatickými cestami“); Štěpán Veliký (1974; „patří vedle Michala Chrabrého k největším postavám rumunských dějin“, „sjednotitel rumunského národa“. O tomto moldavském knížeti bylo natočeno více filmů, např. Láska a zrada – Bratři Žderové, 1974); Kazimír Veliký (1975; „historický epos o největším polském králi“, „byl vynikajícím politikem a hospodářem, za téměř čtyřicet let své vlády rozšířil a upevnil zemi, sjednotil roztříštěná knížectví a získal Polsku důležité mezinárodní postavení“); Kníže zvaný Dracula (Vlad Tepes, 1978. „Svůj život zasvětil sjednocení země a jejímu uhájení proti nepřátelům, zejména Turkům. Upevňování státní moci prováděl nejen vojenskou silou, ale i diplomatickým umem a prozíravou hospodářskou politikou.“); Banovič Strahinja (1981; srbský národní hrdina, který padl na Kosovském poli a „jehož jméno je dodnes symbolem odvahy, statečnosti i moudrosti“); Jaroslav Moudrý (1981, II díly; „velký politik, vojevůdce, zákonodárce a myslitel“, „historický obraz největšího rozmachu Kyjevské Rusi“); Rus odvěká (1986; vojvoda Vseslav se v roce 532 pokouší o sjednocení přidněperkých Slovanů, aby se mohli společně bránit nájezdům kočovníků); trilogie o počátcích bulharských dějin (1982-1985): Chán Asparuch (III díly: Fanagorie, Přesídlení a Věčná země; „národní film, lidový epos“), Den vládců (II díly; chán Krum: „Bulharsko mocensky, teritoriálně a ekonomicky na třetím místě po Byzanci a říši Karla Velikého“) a Boris I. (II díly. „Slovem a mečem za sjednocení a upevnění státu.“ Boris I. přijal v roce 865 křest. „Zasloužil se o splynutí bulharských a slovanských kmenů“, „pouta národní soudržnosti: nová víra a s ní i nová ideologie a společný jazyk – staroslověnština.“); Král Štěpán (1984; první maďarský král, vznik díla byl podnícen vrácením Svatoštěpánské koruny Maďarsku, film „ryze národní“, „vzdal obdivnou úctu zakladatelskému počinu Štěpánova sjednocujícího úsilí, jehož výsledkem je dnešní maďarský stát“).[20]
Z daného kontextu nám vychází celá řada komplikovaných otázek, jejichž zodpovězení by vyžadovalo samostatné důkladné analýzy. Nepochybně tu v některých případech máme co do činění s projevy opožděného národního „obrození“, resp. uvolnění (po Brežněvově smrti). A za takový případ můžeme nejspíše pokládat i slovenskou Velkou Moravu. Stejně tak bychom v souvislosti s ní mohli hovořit o tzv. komunistickém nacionalismu (byť zdaleka ne takové intenzity, jaké dosáhl v Ceaušescově Rumunsku). Nehledě k tomu, že středověcí panovníci komunistickým vůdcům až překvapivě imponovali.[21]
Velká Morava byla v zásadě pokusem o vytvoření dosud chybějícího slovenského národního, jazykově-kulturního monumentu. V tomto smyslu odkazovala až k národním operám 19. století. Zároveň však vězela ve filmovém, resp. politickém kontextu současného Československa, a dokonce Východního bloku, dvou útvarů, jejichž existence se měla zakrátko stát minulostí. A v tomto smyslu byla „slovenská národní opera konce 20. století“ (D. Třeštík) stejně revenantská jako prorocká… „My, národ slovenský, pamätajúc na politické a kultúrne dedičstvo svojich predkov a na stáročné skúsenosti zo zápasov o národné bytie a vlastnú štátnost, v zmysle cyrilo-metodského duchovného dedičstva a historického odkazu Veľkej Moravy“ (preambule slovenské ústavy).
Slovenské snahy o natočení národního velkofilmu ožily po roce 1989, resp. 1993. Vlastenecké nadšení však tentokrát narazilo na tvrdý pragmatismus. Místo velkofilmu Pribina, na který Studio Koliba obdrželo z Ministerstva kultury Slovenské republiky a z fondu Pro Slovakia údajně přes 65 miliónů Ks, vznikl pouze videofilm Knieža Pribina. (Ještě hůře dopadl Jánošík.) Ohlasy velkého finančního skandálu zaznamenala i některá česká média. Ale to už jsou úplně jiné příběhy…[22]
[1] Jiří RAK, Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy, Praha-Jinočany 1994, s. 49-66; TÝŽ, Film v proměnách moderního českého historismu, in: Film a dějiny. Ed. P. Kopal, Praha 2005, s. 17-29 (zvl. 25-28), 348-351; Ivan KLIMEŠ, K povaze historismu v hraném filmu poúnorového období, Filmový sborník historický 2, 1991, s. 81-86; Petr ČORNEJ, Husitská trilogie a její dobový ohlas, in: Film a dějiny, s. 84-98, 359-363; TÝŽ, Husitská tematika v českém filmu (1953-1968) v kontextu dobového nazírání na dějiny, Iluminace 7, 1995, č. 3, s. 13-43; č. 4 , s. 43-75.
[2] Srov. Václav MACEK – Jelena PAŠTÍKOVÁ, Dějiny slovenskej kinematografie, Martin 1997, s. 435, 484. Díky dr. Ivanu Klimešovi a dr. Jiřímu Rakovi disponuji poměrně rozsáhlou dokumentací (většinou strojopisy): ideové záměry, filmové náměty a odborné posudky. Náměty vyšly tiskem jako interní materiál pro potřeby semináře pořádaného Slovenským filmovým ústavem: Filmový projekt Veľká Morava. Ed. Zita SUJOVÁ – Štefan VRAŠTIAK, Bratislava 1987 (SFÚ, Dokumenty č. 29/1987, náklad 100 ks). Svůj literární scénář vydal Jozef BOB, Čas kniežat veľkomoravských. Filmové eseje, Bratislava 1998 (stěžejní kap. Hviezda Rastislav).
[3] Projekt nesl název Přemyslovci. Pod dokumentem z 6. 4. 1986, obsahujícím ideově-historický úvod a fabulační nástin, jsou podepsáni Dušan Třeštík a Drahoslav Makovička. Strojopis (4 s.) je v mém archivu (dále jen MA). Za informaci o Puršovi děkuji dr. I. Klimešovi.
[4] Dušan TŘEŠTÍK, Velká Morava. Národní, či „nadnárodní“ dějiny, Dějiny a současnost 25, 2003, č. 3, s. 7nn; TÝŽ, Mysliti dějiny (esej Velká Morava), Praha 1999, s. 158nn; Frank HADLER, Historiografický mýtus Velké Moravy v 19. a 20. století, Časopis Matice moravské 120, 2001, s. 155-171.
[5] Srov. Arvéd GRÉBERT, Die Slowaken und das Großmährische Reich, München 1965; F. HADLER, Historiografický mýtus, s. 166.
[6] Václav CHALOUPECKÝ, Říše Velkomoravská, in: Idea státu československého. Ed. J. Kapras – B. Němec – F. Soukup, Praha 1936, s. 20-21; Přehled československých dějin I. Do roku 1848, Praha 1958, s. 50. Srov. F. HADLER, Historiografický mýtus, s. 164-167.
[7] D. TŘEŠTÍK, K filmovému projektu Velká Morava (Na základě ideově-uměleckého záměru zasl. um. A. Lettericha), MA, nedatováno, 7 strojopisných s.; TÝŽ, Filmový projekt Velká Morava (Jednání v Malých Vozokanech 20. – 21. 2. 1986), MA, 26. 2. 1986, 4 stroj. s.; Josef POULÍK, Stanovisko k Ideovému historického filmového triptychu Velká Morava, MA, 23. 6. 1988, 9 stroj. s.
[8] Andrej LETTERICH, Ideovo-umelecky zámer 4-dielneho filmového projektu Veľká Morava, MA, nedatováno, 18 s (zde s. 5); Matúš KUČERA, Ideové otázky prípravy trojdielneho filmového projektu z doby Veľkej Moravy, MA, 13. 2. 1986, 17 stroj. s.; TÝŽ, Ideový a obsahový program filmového projektu o počiatkoch našich národných dejín Veľkej Moravy, in: Filmový projekt Veľká Morava (viz výše, pozn. 2), s. 3-8.
[9] Igor RUSNÁK, Samova ríša, in: Filmový projekt Veľká Morava, s. 12-26; Josef BOB, Mojmírovci, in: tamtéž, s. 42-54; TÝŽ, Čas kniežat veľkomoravských (viz výše, pozn. 2); Milan FERKO, Svätopluk, in: Filmový projekt, s. 27-34. Podle scénáře M. Ferka vznikla dvoudílná televizní inscenace Solunski bratia (1989, r. P. Haspra). Týž autor napsal románovou trilogii o velkomoravském Svatoplukovi (1975, 1985 a 1989), historické drama Pravda Svatoplukova (SND Bratislava 1985, r. P. Haspra) a pentalogii rozhlasových her o Pribinovi, Metodějovi, Svatoplukovi, Gorazdovi a Mojmírovi II. (1984-1986).
[10] M. KUČERA, Slovensko v dobách stredovekých, Bratislava 1985, s. 23nn; TÝŽ, Postavy veľkomoravskej histórie, Martin, 2. vyd., s. 11nn; TÝŽ, Stredoveké Slovensko, Bratislava 2002, s. 17nn.
[11] M. KUČERA, Ideový a obsahový program, s. 6.
[12] Správnému posouzení významu byzantské mise byl v roce 1985 (u příležitosti 1100. výročí Metodějova úmrtí) věnován zvláštní seminář, uspořádaný ÚV socialistické akademie ČSSR. Viz Aktuální otázky ateistické výchovy a propagandy v současném ideologickém zápase I. Sborník příspěvků z celostátního semináře ÚV SAK ČSSR. Ed. F. Cinoldr, Praha 1987 (autoři článků: Zdeněk Klanica, Lubomír E. Havlík, D. Třeštík ad.).
[13] Viz výše, pozn. 7.
[14] Viz také Poulíkův posudek, tamtéž: „Velehrad by neměl ve scénáři figurovat nejen se zřetelem k uvedeným historickým skutečnostem, nýbrž s přihlédnutím k tomu, že tu jde o proklamované představy některých církevních kruhů u nás, což by mohlo vést i k náboženským emocem /!/, jak jsme se o tom v minulosti, ale i v posledních letech přesvědčili. V těchto souvislostech mám na mysli i význam a poslání cyrilometodějské mise na Moravě, jíž je v námětech věnována značná pozornost. Tato mise se však ve velkomoravském prostředí neobjevila jako ‚deus ex machina‘, který by rázem vše změnil, nýbrž přišla do prostředí kulturně vyspělého /…/. Na Velké Moravě dala sice základy slovanskému písemnictví, ale to se v plné míře prostřednictvím žáků Metodějových rozvinulo na bulharském území. Nikdo nepochybuje o tom, že činnost cyrilometodějské mise, která stála vždy na straně moravského knížete Rostislava, je s dějinami Velké Moravy spjata, avšak její význam v etatistickém procesu a v rozvoji kultury ve slovanském prostředí severně od středního Dunaje nelze přeceňovat. /…/ Nic však není v projektu a v jednotlivých námětech uváděno o tom, jak tvůrci Velké Moravy, předkové českého a slovenského národa, žili, jaká si stavěli obydlí a vesnice, jak obdělávali pole, co zasévali a pěstovali, jak žila vládnoucí vrstva a jak hluboké byly mezi ní a zemědělským lidem sociální rozdíly.“
[15] Petr KOPAL, Za časů Markety Lazarové…? Filmové obrazy středověku, in: Film a dějiny, s. 57-83 (zvl. s. 79), 353-359.
[16] Viz výše, pozn. 3. „Český stát tak navazoval přímo na Velkou Moravu, tradice české státnosti je ve svém základu tradicí státnosti velkomoravské“. Následně D. Třeštík v několika odborných studiích předložil teorii, že velkomoravský státní model se uplatnil nejen v přemyslovských Čechách, ale i v piastovském Polsku a arpádovských Uhrách. A nejnověji dodal Třeštík „ideový“ aspekt „nadnárodního“ dědictví Velké Moravy: „Experiment Velké Moravy se státem byl pokusem o konstituování legitimity ‚později příchozích‘ v rodině evropských států, pokusem, který sehrál jako vzor a idea významnou roli při definitivním vytváření Evropy od 10. století.“ „Není to národní, ale ‚nadnárodní‘ idea, do úzce chápaných národních dějin vytvářených v 19. století vlastně nepatří, o to více však patří do dějin současných“. Srov. D. TŘEŠTÍK, Místo Velké Moravy v dějinách. Ke stavu a potřebám bádání o Velké Moravě, Český časopis historický 97, 1999, s. 689-727 (cituji s. 725); TÝŽ, Velká Morava (viz výše, pozn. 4), s. 9nn; TÝŽ, Pád Velké Moravy, in: Typologie raně feudálních slovanských států. Ed. J. Žemlička, Praha 1987, s. 63-67; TÝŽ, Mysliti dějiny, s. 158-174; TÝŽ, Von Svatopluk zu Bolesław Chrobry. Die Entstehung Mitteleuropas aus der Kraft des Tatsächlichen und aus einer Idee, in: The Neighbours of Poland in the 10th Century. Ed. P. Urbańczyk, Warszawa 2000, s. 111-145. O Třeštíkově obdivuhodné schopnosti nenásilně (neřkuli elegantně) „mysliti dějiny“ ve vztahu k současnosti svědčí rovněž jeho ideové zdůvodnění současného projektu na vytvoření reprezentativní publikace (autorský tým sestává z předních tuzemských i zahraničních medievistů) u příležitosti 700. výročí konce vlády přemyslovské dynastie: Přemyslovci – budování státu: společný projekt UK a AV ČR v Praze na léta 2003-2006 (700 let od vymření přemyslovské dynastie), MA, 9. 5. 2003, 7 s. Na minimálním prostoru (2 s.) nechybí ani počáteční vzor Velké Moravy, ani teprve očekávaný vstup České republiky do Evropské unie, který „znovu a naléhavě klade otázku po základech české národní a státní identity v jejím evropském kontextu“.
[17] Srov. P. KOPAL, Hra o Marketu Lazarovou? Filmové obrazy středověku, Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 5, 2003, č. 1, s. 49n, 54n; TÝŽ, Za časů Markety Lazarové…?, zvl. s. 77nn.
[18] Antonín KACHLÍK – M. NITRA – Karel VALTERA, Bratrstvo. Literární scénář volně podle románu A. Jiráska I-II, Slovenská filmová tvorba Bratislava – Koliba, Filmové studio Barrandov 1980, NFA, sign. S-1191- LS-5/1, S-1191-LS 6/2.
[19] Srov. Normalizace a československá kinematografie. Ed. Jiří HOPPE, Iluminace 9, 1997, č. 1, s. 157nn.
[20] Srov. P. KOPAL, Karel IV. poražen husity? Filmové obrazy panovníka, in: Film a dějiny, s. 112-128, s. 367- 373. 21 Tamtéž.
[22] Jožo T. SCHÖN, Ondruš si postavil luxusnú vilu, Národná obroda 29. 6. 2002 (www.narodnaobroda.sk/20020629/21_001.html).