Sborník I.

  Sborník Film a dějiny I. 
                          Ed. Petr Kopal

  

  Základem sborníku jsou referáty z konference, konané roku 2003 v Humpolci u příležitosti druhého ročníku filmového festivalu, věnovaného českým historickým filmům dějově zasazeným do raného novověku. Kolektiv skládající se dílem z vynikajících a osvědčených jmen, z nápaditých mladých historiků a historiček a filmařů zabývajících se zpracováním historických látek se věnuje zobrazení české i světové minulosti ve filmu, mírou fikce a skutečnosti obsažené při tomto zobrazování, užívanými prostředky. Jistými kuriozitami a v neposlední řadě i společenskými a ideologickými důsledky filmového zpracování dějin.

Nakladatel: NLN - Nakladatelství Lidové noviny
ISBN: 80-7106-667-2, EAN: 9788071066675
Formát: 408 stran, 23,5x16,5cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2004 (1. vydání)

 Objednat lze na adrese NLN nebo internetovém knihkupectví Kosmas

Recenze sborníku Film a dějiny v časopisu Cinepur

• Anotace knihy 
• Úvod
• Obsah
• Ukázky z knihy
• Recenze Dějiny a současnost
• Recenze Soudobé dějiny
• MF Dnes
• Mladý svět
• Cinema
• Premiere
• Respekt
• Salon (literární příloha Práva)
• Haló noviny

 Anotace knihy

Film a dějiny, kol. autorů, ed. Petr Kopal, NLN, Praha 2005, 406 stran
Základem knihy Film a dějiny, mající formu sborníku, jsou referáty přednesené v rámci stejnojmenného festivalu-semináře (www.filmadejiny.cz). Kolektiv autorů, složený z historiků (P. Čornej, M. Koldinská, J. Rak, M. Řezník, V. Vlnas ad.), filmových teoretiků (M. Ferenčuhová, I. Klimeš, L. Ptáček ad.) a zkušených filmařů (H. Bočan, P. Štingl, M. Kučera, Stanislav Milota), poutavým způsobem seznamuje čtenáře s úskalími a paradoxy dané problematiky: Filmy i dějiny sloužily za komunistického režimu jako nástroje ideologické manipulace - a neméně to platilo také o jejich symbióze v podobě "pohyblivých obrazů" minulosti. Historické filmy obecně vypovídají především o době (společnosti), ve které a pro kterou vznikly. Vztahem filmu a dějin se dosud v české historiografii - s čestnou výjimkou I. Klimeše a J. Raka - nikdo nezabýval systematicky, ačkoli na Západě se jedná o silně frekventované téma (již v roce 1985 byl pro něj na světovém kongresu historiků ve Stuttgartu vyčleněn zvláštní blok). "Obsáhlý sborník Film a dějiny je tak knihou v našem teritoriu vlastně průkopnickou" (MF Dnes 29. 7. 2005).

 Úvod

Filmy i dějiny sloužily za komunistického režimu jako nástroje ideologické manipulace. A neméně to platilo také o jejich symbióze v podobě „pohyblivých obrazů“ minulosti. Proto nepřekvapuje, že seriózní výzkum vztahu filmu a dějin se tehdy netěšil oficiální podpoře. Dlouho vlastně neexistoval. Až na konci osmdesátých let se objevily první odborné články (tehdy také začal vycházet Filmový sborník historický a současně byla založena Iluminace. Časopis pro teorii, historii a estetiku filmu). V následujícím desetiletí k nim přibyly další studie. Ke splacení velkého dluhu však zatím ani zdaleka nedošlo (zvlášte když už začátkem devadesátých let zanikl FSH). Srovnání s výsledky, jichž na tomto poli bylo dosaženo v západních zemích (ale i v sousedním Polsku), je pro nás žalostné. Předkládaná kniha je vlastně první velkou prací.
Iniciativa vzešla z tábora historiků (tedy nikoli filmových teoretiků). Tuto informaci je však třeba ještě upřesnit. Většina historiků – i když poměr se začíná pomalu vylepšovat – totiž z jakéhosi důvodu stále nepokládá „filmové dějiny“ za téma. (Soustavný zájem o ně naopak projevují někteří medievisté, což souvisí také s tím, že výzkum negramotného středověku nemalou měrou spočívá na obrazových pramenech; ostatně za praotce tzv. göttingenské školy historicko-vědecké filmové analýzy bývá pokládán medievista Percy E. Schramm). Ve skutečnosti vznik této práce přímo souvisí s úzkou skupinkou organizátorů a sympatizantů festivalu-semináře Film a dějiny, jehož první tři ročníky proběhly v letech 2002 až 2004 (www.filmadejiny.cz). A obsahovým základem knihy, mající formu sborníku, jsou referáty, které zazněly zejména v rámci druhého ročníku Filmu a dějin (seminář proběhl 29. 8. 2003 v Humpolci).
Sborník se pokouší alespoň naznačit šíři zvolené problematiky a ukázat i některé její hranice. Pochopitelně se však soustřeďuje především na určitý dílčí fenomén. Stěžejním tématem je český historický film, resp. hraný film dějově zasazený do minulosti. „Filmové dějiny“ (v jakkoli redukované podobě) už ze své podstaty přímo vybízejí k interdisciplinární spolupráci. V naší knize jsou obsaženy pohledy různých oborů: historie, filmové teorie, filozofie (bohužel chybí sociologie). A doplňují je názory samotných filmových tvůrců. Autory většiny příspěvků jsou ovšem historici.
„Čistí“ (nefilmoví) historici snad někdy nerespektují všechna specifika filmového pramene. Obvykle si však uvědomují, že jen s faktograficko-metodologickou výbavou svého oboru zde nemohou vystačit. A snaží se ji tedy doplnit, modifikovat. Na druhé straně by tato přizpůsobivost neměla překročit hranici kompromisu. Oborovou „dezercí“ by se totiž historici připravili o jednu z největších výhod, o možnost pohledu „zvenčí“, který je už z principu cenný. Historie, vypravěčka příbehu (spíše než učitelka života), je také zvyklá reagovat na aktuální společenské dění, vést s laickou veřejností (národem) neustálý dialog. Rozhodně není jen „vědou pro vědu“. A nejzřetelnější charakteristika filmu spočívá v jeho mediální podstatě, ve snaze oslovit diváky. Historický film jednak vypovídá o době, ve které vznikl, a jednak sehrává důležitou úlohu při popularizaci dějin (pop-historie), při formování společenského historického vědomí. Projekt Film a dějiny získal odpovídající podobu festivalového semináře, resp. seminárního festivalu. Tak i naše kniha je určena odborníkům stejně jako široké čtenářské (divácké) obci.
Obsah je členěn do čtyř oddílů. Hlavní dělící kritérium představuje zobrazovaná doba. II. oddíl takto pojednává o „dlouhém středověku“ (0 – 19. století). III. oddíl je věnován filmům – také televizním seriálům – dějově zasazeným do moderní doby (20. století – ?). Vertikálně obsahem prostupují doby vzniku (60. léta jako tempus primum). Články navíc vykazují tématickou kontinuitu, spočívající ve sdílených znacích, variacích, ale i v zásadních protikladech. Jakousi červenou nit představuje „vítězící pravda“ husitství, v oddíle moderních dějin zastoupená „novodobými husity“ čs. legionáři, tématem českého hrdiny a hrdinství v boji proti nacismu – u trilogie z moderních dějin Vávra zdůrazňoval ideovou návaznost na husitskou trilogii –, ale i dědictvím bojovného protestantismu v Americe teď. IV. oddíl dává slovo filmařům, příznačně hlavně dokumentaristům (neboť zatímco český historický film se v současnosti nachází v hluboké krizi, české historické dokumenty naopak dosahují nebývalé kvality i nezanedbatelné kvantity). I. oddíl je úvodní: zabývá se mj. problémem žánrového ukotvení historického filmu, otázkou moderního českého historismu a vlivu historických filmů na široké historické (po)vědomí ad.
V daném rámci lze najít různé (i protichudné) názory. Při pestrosti pohledů (oborů) je to ovšem pochopitelné. (Historici a filmoví teoretici vycházejí z odlišného paradigmatu.) Hlavním záměrem bylo vytvořit společný prostor pro odborníky, kteří se problematikou vztahu filmu a dějin tak či onak zabývají. Celková pestrost a různost názorů, které jsme na tomto prostoru svědky, vyvolává mnohé nové otázky, odkrývá další možné pohledy, zkrátka je nesporně inspirativní a obohacující. Součástí plánovaného druhého kroku by měla být především snaha z této pestrosti dále těžit. Nejobtížnější však bývá první krok – a ten se podařilo učinit.

Petr Kopal (editor)

 

 Obsah

I.
Miroslav Petříček, Filmové dějiny
Jiří Rak, Film v proměnách moderního českého historismu
Jaroslav Pinkas, Historismus a historické (po)vědomí gymnazistů
Mária Ferenčuhová, Medzi históriou a mýtom. Aktuality, dokumentárne filmy a "hraná fikcia"

II.
Petr Kopal, Za časů Markéty Lazarové…? Filmové obrazy středověku
Petr Čornej, Husitská trilogie a její dobový ohlas
Václava Kofránková, Spanilá jízda Oldřicha Daňka za novou tváří historického filmu
Pavel Helan, Filmové hry s postavou Jana Husa (Dva alternativní životy)
Petr Kopal, Karel IV. poražen husity? Filmové obrazy panovníka
Luboš Ptáček, Filmová bitva jako mýtus, historie a příběh
Anna Huliciusová, "Pythoneskní" Spasitel. Život Briana a christologická legenda
Miloš Řezník, Martin Luther Superstar. Film Luther v historiografické perspektivě
Marie Koldinská, Rudolfínská doba v českém historickém filmu
Ivan Klimeš, Vítejte v baroku! První záběr Ďáblovy pasti
Vít Vlnas, Paleta mýtu. Životopisný film v tradici mánesovského kultu

III.
Tomáš Lachman, Legionářská tématika v hraném filmu první republiky aneb od Československého Ježíška ke Zborovu
Petr Koura, Obraz nacistické okupace v hraném českém filmu 1945 -1989
Brigita Ptáčková, Tmavomodrý svět: oslava hrdinství, nebo banality?
Milan Ducháček, Pražský květen 1945 očima Otakara Vávry. Normalizační tlak vs. "umělecký dokument"
Vilém Čermák, Tři králové - tajemství televizního seriálu
Petr Blažek - Petr Cajthaml - Daniel Růžička, Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Vznik, natáčení a uvedení Třiceti případů majora Zemana
Petr Kopal, Hollywood jako Nostradamus? America Now: film a politika

IV.
Hynek Bočan, Čest a sláva - krátké zamyšlení nad realizací historického filmu
Miloslav Kučera, Inscenační postupy v (historickém) dokumentu
Pavel Štingl, "Lidstvo se nikdy nepoučí z vlastní historie…" Manipulace v dokumentárním filmu
Petr Koura, "Lepší je dějiny natáčet, nežli je prožívat." Rozhovor s kameramanem Stanislavem
Milotou o srpnu 1968, kopfrkinglech a Janu Palachovi

 Ukázky

Nekritickým obdivem, který však s námi ne vždy sdílí cizina, jako bychom Markétu Lazarovou povyšovali nad veškerý čas a prostor. Činili ji nezávislou na době jejího vzniku – přitom některé zahraniční recenze hovoří o nelichotivém zpodobení církevních představitelu a také Němců (!) – i na omezeních daných konkrétní zobrazovanou dobou; film se údajně odehrává „v mytickém bezčasí“, „odkazuje až někam hluboko za samotný středověk“ apod. Proč ale potom jeho tvůrci (také podtitulem, resp. distribučním sloganem) trvali na časové lokalizaci příběhu do poloviny 13. století? Otázka, kterou nám bezostyšne klade ďábluv advokát, zní: opravdu je Markéta Lazarová tak výjimečným a výlučným „klenotem“?
Petr Kopal,
Za času Markéty Lazarové…? Filmové obrazy stedověku

V případě slavné husitské trilogie hovoří jinak filmové dílo, které režisér z ideově zřetelných pozic bránil v prvních bilančních ohlédnutích, a zcela odlišně poslední Vávrova vzpomínková kniha. A to zatím ponecháváme stranou chór hlasu, jenž se z původního chvalozpěvu pozvolna měnil v jednoznačný a jednostranný kritický odsudek. Nalézt rovnováhu mezi historickým přístupem, důsledně vycházejícím z rámce doby, v níž umělec působil, a kritickým nadhledem badatele, který už zná výsledek a cítí se oprávněn vynášet hodnotící soudy, patří k nejobtížnějším úkolům spjatým s výzkumem minulosti. Nezbývá než se o to pokusit při řešení dílčí, leč něsporně zajímavé otázky…
Petr Čornej,
Husitská trilogie a její dobový ohlas

Rudolfínská doba lákala filmaře od chvíle, kdy se v hraném filmu začala výrazněji uplatňovat historická tématika. Pokusme se proto nejen postihnout charakter filmových děl dějove zasazených do této epochy, ale rovněž pojmenovat pravděpodobné příčiny zájmu filmových tvůrcu o toto období. Čím je právě rudolfínská éra – z hlediska minulých, současných i budoucích filmařů – jedinečná, zajímavá a specifická? Co ji odlišuje od jiných historických epoch? Kladou filmaři při jejím zobrazování přednostní důraz na tytéž rysy, jež vyzdvihují jako zásadní a profilující pro kolorit rudolfínské doby i historici? Či se scénáristé a režiséři zaměřují na jiné motivy, a pokud ano, pak na které?
Marie Koldinská,
Rudolfínská doba v českém historickém filmu

Šestileté období nacistické okupace patří bezesporu k nejsložitějším a nejproblematičtějším etapám našich moderních dějin. Není tedy divu, že kromě historiků projevují o období protektorátu Čechy a Morava zájem i umělci nejrůznějších oborů. Mezi nimi zaujímají přední místo čeští filmaři – od roku 1945 do současnosti bylo natočeno bezmála sto celovečerních hraných filmů, které jsou situovány do let 1939-1945, další filmy pak zobrazují toto období druhotně. Kromě toho existuje ješte celá řada krátkých filmů, televizních inscenací a v neposlední řadě i seriálů, které též zachycují nacistickou nadvládu v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Téma okupace prostupuje téměř všemi filmovými žánry – kromě dramatických a akčních příběhů nacházíme mezi filmy s protektorátní tématikou též komedie, dětské filmy, milostné romance a překvapivě i sci-fi…
Petr Koura,
Obraz nacistické okupace v hraném českém filmu 1945-1989

V sedmdesátých letech se modrá světla obrazovek stala samozřejmou součástí života vetšiny obyvatel v Československu. Takřka každá domácnost byla v tomto období již vybavena televizorem a signál obou programů pokrýval téměř celé území republiky. Podle vyhodnocení tehdejšího oddělení sociologického výzkumu Čs. televize patřil v druhé polovině sedmdesátých let mezi nejvíce sledované pořady seriál 30 případů majora Zemana. Sledovanost jednotlivých dílů měla vzestupnou tendenci a pohybovala se okolo devadesáti procent. Diváci seriál údajně hodnotili velmi kladně, v desetiškálové stupnici kvality mu přidělili průměrnou známku sedm. Jaké byly důvody divácké přitažlivostí televizního pořadu, který propagandistickou optikou zachytil působení SNB (správněji Veřejné a Státní bezpečnosti) ve třiceti poválečných letech?
Petr Blažek – Petr Cajthaml – Daniel Ružicka,
Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Vznik, natáčení a uvedení Třiceti případů majora Zemana

 Recenze - Dějiny a současnost

Dějiny a současnost 28, 2006, č. 11 

Recenze
Historické události na filmovém plátně
Alena MÍŠKOVÁ

S tejně jako v minulých letech se letos v polovině srpna konal v Humpolci seminář věnovaný historické tématice ve filmu, a to na téma Venkov ve středoevropské perspektivě. Romantické prostředí městečka i letního kina na hradě Orlík lákalo především studenty. Letos se však celá akce zřejmě konala naposledy. Petru Kopalovi a Jaroslavu Pinkasovi, kteří se po léta o akci starali, došly síly, zvláště když jsou sponzoři opět v nedohlednu a česká vědecká obec se chová ke svému modernímu dítku spíše macešsky.

Mladí otcové projektu by přesto mohli být spokojeni: zůstanou nejen vzpomínky na letní večery, ale i zajímavá publikace, která vzešla z příspěvků, které byly (i nebyly) předneseny na humpoleckých filmových seminářích (Petr Kopal, ed., Film a dějiny, NLN 2004, 408 s.). Petr Kopal připravil sborník o čtyřech základních kapitolách. Neměl práci jednoduchou, mezi autory jsou jak historici, tak i filmoví či mediální vědci, jejichž jazyk i chápání tématu se mnohdy liší. Řazení příspěvků v zásadě odpovídá chronologii historické periody či události, které je filmové dílo věnováno, programově se vymykají příspěvky prvního a posledního oddílu (Miroslav Petříček, Jiří Rak a Mária Ferenčuhová). Mimo oblast filmu je ve své podstatě orientován článek o historickém povědomí gymnazistů z pera Jaroslava Pinkase. Autor zde shrnul výsledky zajímavého výzkumu se smutným, ale nikoli příliš překvapivým vyzněním o malé roli historického povědomí dotazovaných studentů.

Ve druhém oddílu se již před námi odvíjejí chronologicky řazené dobové obrazy: od Markéty Lazarové, která se v celém sborníku objevuje několikrát, a již tento fakt potvrzuje výjimečnost filmu (Petr Kopal), přes brilantní studii o proměnách české kulturněpolitické scény 50. let 20. století na příkladu Vávrovy husitské trilogie (Petr Čornej), náznaky proměny českého filmu počátkem 60. let na příkladu Spanilé jízdy Oldřicha Daňka (Václava Kofránková). Luboš Ptáček se ve své studii zabýval filmovou bitvou jako mýtem, historií a příběhem a ke svému výzkumu si vybral Trnkovy Staré pověsti české, Markétu Lazarovou, Pána prstenů a Gangy New Yorku. Ačkoli svůj výběr odůvodňuje právě růzností "všeho", přiznám se, že mne v tomto bodě příliš nepřesvědčil. Právě zde se může nejzřetelněji demonstrovat rozdíl mezi pojetím historika a filmového vědce. Na zcela jiné pole nás přivádí Anna Huliciusová svou statí "Život Briana a christologická legenda". Autorka srovnává známé reálie s prezentací Monty Pythons, vznik i osud filmu až se dostává k zobecnění o absolutní nadčasovosti hlavních myšlenek. "Martin Luther Superstar" Miloše Řezníka se zabývá jediným filmovým dílem — filmem Luther, podává však velmi dobrou analýzu lutherovských zobrazení v dobovém kontextu. Marie Koldinská, která se svým článkem o rudolfinské době v českém historickém filmu pohybovala na "své půdě", položila opětně otázky, které byly již diskutovány v rámci semináře: Jaká je (či by měla být) společenská funkce historického filmu? Je to umění jako každé jiné, anebo má jít jen o jakousi popularizaci historických poznatků pro širší veřejnost?

Ivan Klimeš analyzoval strhujícím způsobem (nejen) první záběr filmu Ďáblova past. Za zmínku stojí, že jeho pojetí je vzdor filmově teoretickým úvahám zcela srozumitelné i laickému čtenáři. Vít Vlnas zůstal věrný svému přístupu — v jeho veselém i ironickém článku se dozvíme téměř vše nejen o filmové podobě Josefa Mánesa, ale i o odborném a beletristickém zpracování a zkreslování života slavného malíře.

Třetí část publikace je věnována 20. století. Tomáš Lachman sledoval osudy legionářských filmů, jejich proměny a ohlasy v dobovém tisku, ale i problematiku složitého legionářského údělu po návratu domů. Další, velmi dobrý článek Petra Koury se již soustřeďuje na dobu nacistické okupace v českém hraném filmu, a to až do roku 1989. Přehled o tvorbě sledovaného období, stejně jako řada předcházejících studií, znovu podává svědectví méně o době, kterou film ztvárňuje, a podstatně více o stigmatech doby svého vzniku. Článek Brigity Ptáčkové o filmu Tmavomodrý svět, který měl být oslavou hrdinství československých letců ve Velké Británii, je vzhledem k pojetí tématu pro běžného čtenáře dosti složitý. Se srozumitelným závěrem se lze podle mého názoru rozhodně ztotožnit: "Hrdinství tak bohužel není oslaveno. Slaví se banalita a klišé."

Další tři velice kvalitní studie začínají zobrazením roku 1945 (Milan Ducháček), pokračují tajemstvím televizního seriálu Tři králové (Vilém Čermák) a končí brilantní prací Petra Blažka, Petra Cajthamla a Daniela Růžičky o seriálu Třicet případů majora Zemana. Čermákovi Tři králové se ze zmíněných studií vymykají zjevným rozezlením autora na zkreslení příběhu českých odbojářů v seriálu. Ačkoli rozhořčení autora, který se tématem odborně zabývá, chápu, nejsem si zcela jista, že lze v tomto případě nekompromisně tvrdit, že umělcova fantazie nikdy nesmí překročit jistou, obecně přípustnou hranici historické reality. Námět nelze jen bezostyšně uchopit a přetvořit k obrazu svému. Kde tedy je ona "přípustná hranice reality"? Kapitolu snad symbolicky uzavírá třetí článek Petra Kopala "Hollywood jako Nostradamus?", v němž si autor klade otázku filmu a politiky v současných Spojených státech.

Autoři posledního oddílu jsou ze zcela jiné branže a zprostředkovávají nám i odlišný pohled na historický film či dokument, jedná se o tvůrce hraných filmů (Hynek Bočan) a historických dokumentů (Miloslav Kučera a Pavel Štingl). Hynek Bočan při vyprávění o realizaci slavného a nadčasového filmu z dob třicetileté války Čest a sláva hovoří o snaze režiséra po co největší historické věrnosti, naopak režiséři dokumentů barvitě líčí manipulaci fakty. Poslední příspěvek — rozhovor kameramana Stanislava Miloty s Petrem Kourou o záběrech ze sovětské okupace a názorech na kolegy ze světa filmu začíná i končí přímo symbolicky: "Tak určitě je lepší dějiny natáčet, než je prožívat..."

Kdybychom si položili otázku, o čem vlastně filmový sborník je, lze jednoznačně konstatovat, že především o (ne)kulturní politice 20. století, o ideologii, manipulaci s fakty a lidmi před promítacím plátnem nebo obrazovkou a trochu též o umění, klišé a kýči.

Kdyby měl být letošní filmový seminář opravdu poslední, mohou být organizátoři přesto spokojeni. Zbyl po nich více než kus dobré práce.

 Recenze - Soudobé dějiny

Soudobé dějiny 12, 2005, č. 2, s. 366-370

Recenze
Ježíšmarjá, vždyť ten Hus vypadá jako kněz! Průkopnický sborník o filmu a dějinách
Blahoslav Hruška

KOPAL, Petr (ed.): Film a dějiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, 406 stran.

Nestává se příliš často, aby si český historický sborník mohl nárokovat nějaké prvenství. I tam, kde se tomu vzhledem k netradičnímu tématu zdá tak být, narazíme totiž často na nepůvodní starší studie, otištěné již dříve a na jiných místech, nebo na příspěvky, které se slibně znějícího názvu sborníku dotýkají jen okrajově, v horším případě pak směřují zcela jinam.

Recenzovaný sborník dvacítky příspěvků a několika doprovodných statí si prvenství na české dějepisné scéně určitě zaslouží. Nejenže se českému čtenáři poprvé dostává do rukou soubor studií o filmu a jeho využití jako pramene pro poznání dějin - navíc si může být jist, že i ti autoři, kteří na dané téma již vícekrát publikovali (Petr Čornej a "husitská trilogie", Jiří Rak a historismus v českém filmu), přinášejí ve svých příspěvcích nové pohledy a v žádném případě se nespokojují s pouhou recyklací vlastních textů. Oba zmínění autoři ostatně stáli v počátcích systematického zájmu českých historiků o film jakožto pramen bádání, jehož vznik lze datovat do přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Právě tehdy začal téměř paralelně vycházet Filmový sborník historický (ten se dočkal pouze čtyř čísel) a časopis Iluminace, jenž jako čtvrtletník existuje dodnes, orientuje se však především na estetiku a teorii filmu.

Sborník Film a dějiny, pečlivě editorsky připravený mladým historikem Petrem Kopalem a péčí Nakladatelství Lidové noviny vydaný v mimořádně povedené grafické podobě a s kvalitními reprodukcemi, je vlastně tištěným pandánem stejnojmenného svérázného semináře-festivalu, při němž se v Humpolci od roku 2002 scházejí desítky nadšenců nejen v místním kině, ale i pod letní oblohou nedaleké zříceniny hrádku Orlík. Jádrem sborníku jsou pak referáty, které v Humpolci zazněly předloni v rámci temetického cyklu "Středověk a film".

Samotný sborník však neskáče rovnou in medias res, ale snaží se úvodní sekcí nastínit základní metodické otázky po využití filmu jakožto pramene pro re-konstrukci minulých světů a jeho hranicích. Filozof Miroslav Petříček si všímá zajímavého paradoxu, jenž a priori předurčuje vztah diváků k syžetu filmu - historický film svým zápalem pro znovuzpřítomnění minulých událostí dosahuje svého maxima právě tím, že minulé ruší, historii zbavuje rázu minulosti. Podstata přitom tkví v přesvědčovací kvalitě filmového obrazu: "Minulost, jak ji evokují historické spisy, je stále nedourčená, neboť živlem jejího ožívání je nepoučená a potud nespolehlivá imaginace čtenáře; naproti tomu představivost diváka v kině je vždy nějak ochromena - v případě filmu s historickou látkou - minulostí, jež se tak působivým způsobem stala jeho přítomností natolik, že se s dávno mrtvými aktéry pohybuje téměř v jejich světě" (s. 15).

Možná je škoda, že úvodní teoretické sekci chybí stěžejní text, jenž by pojmenoval a z pozice moderní historiografie popsal všechna metodologická (a metodická) úskalí, která na historika čekají, vezme-li jako svoji pramennou základnu film. Jednotliví autoři do svých textů sice přidávají krátké teoretické úvahy o podstatě vztahu filmu a reality, předsnímané skutečnosti a filmového obrazu či o prostorově-časové rovině vnímání diváka vzhledem k době vzniku filmu, výsledek je ovšem dost nesourodý, a navíc podobné odbočky jen odvádějí niť pozornosti od mnohdy výtečně strukturovaných příspěvků. Zcela pak chybí pohled z pozic kultury vzpomínání, neboť filmový obraz může být schopen svou přesvědčivou mimetickou sugescí vytvořit pevný záznam v mysli individuálního diváka a sehrát tak úlohu kolektivní paměti daného společenství, kterou kdysi Michel Foucault označil za "lidové dějiny". V tomto smyslu pak není žádným doplňkem dějepisného bádání (jako jsou třeba historické romány), ale svébytným pramenem, neboť utváří jiný, alternativní pohled na historii. Leckdy (jak dokázaly například studie francouzského historika Marka Ferra o obrazu ruské revoluce ve filmu) je možné dokonce hovořit o paralelním dějepisectví, které jinak nekoresponduje s žádným pramenem v klasickém slova smyslu. I proto americký filozof Hayden White navrhuje vedle historiografie hovořit také o historiofotii.

Na obranu sborníku dodejme, že pozorný čtenář tu na poli teorie filmu a noetiky dějin jistě nalezne mnohé leitmotivy, které se textem prolínají. Jedním z nich je třeba vyvrácení naivní představy, jež dává přednost dokumentu před hraným filmem, neboť první ze jmenovaných žánrů má údajně mnohem bližší, bezprostřednější vztah k realitě, a tím je i "faktičtější". Na inscenační postupy dokumentu, které předkamerovou realitu značně ohýbají (ať už z důvodů čistě autorských či technických), upozorňuje Mária Ferenčuhová, na konci sborníku totéž z praktického pohledu režiséra a scénáristy popisuje Miloslav Kučera. Jeho prosté líčení denních prací týdeníku Aktualita z pohnutých květnových dnů roku 1945 a jejich porovnání s výsledným dílem v podobě, jak se zachoval ve fondech Národního filmového archivu, může pro někoho znamenat nepříjemné vyvedení z omylu. Obrazy osvobození, které se později staly součástí kolektivní paměti, jsou zinscenované. Ne že by davy Pražanů ve skutečnosti nemávaly kyticemi šeříků, rudoarmějci se neusmívali a z budov říšských úřadů se neřítily k zemi německé orlice. To vše se na různých místech Prahy odehrálo. Filmaři však z praktických důvodů některé scénky znovuzinscenovali a vytvořili tak vlastně novou realitu, jež je sama o sobě interpretací té původní.

O scestí přílišné důvěry v dokumentární žánr ostatně píše i Milan Ducháček, když rozkrývá Vávrovo "normalizační" Osvobození Prahy jako vrcholně manipulativní, ideologickou vizi vůdčí úlohy komunistického odboje v závěru války. Pomocí dokumentárních prostředků a rekonstruovaných aktualit (jinak žánru, jehož nedostižným vzorem je slavná Korunovace krále Eduarda VII. průkopníka kinematografu Georgese Méliese) Vávra umně odstraňuje tehdy již politicky nepohodlného Josefa Smrkovského jako jednu z vůdčích postav Pražského povstání a na jeho místo vyzdvihuje Václava Vacka. Jindy zas dehonestuje Českou národní radu nebo převádí na plátno legendu o smíchovském tanku T34, jež je sama o sobě smyšlenou osvoboditelskou ikonou. Ducháček však upozorňuje i na to, že Vávra ve své "druhé trilogii", mající za úkol podat oficiální výklad historie let 1938 až 1945 na plátně (Dny zrady - 1973, Sokolovo - 1974, Osvobození Prahy - 1976), sám sebe devalvuje a z původně i v zahraničí atraktivního filmu o Evropě v době ohrožení nacismem (Dny zrady) přechází až k oslavnému pseudodokumentu provinčního rázu (Osvobození Prahy).

S Otakarem Vávrou, filmařem, jenž se s úspěchem "profilmoval" celou českou historií a slaví úspěchy již v pátém politickém režimu, se ostatně setkáváme ve sborníku na mnoha místech. Není se čemu divit, vedle výše zmíněné oslavné propagandy, která víc než o osvobození vypovídá o ideologii husákovské "normalizace", stačil Vávra vytvořit celou řadu pozoruhodných snímků s historickou tematikou i kongeniálních filmových adaptací.

Petr Čornej se zaměřil na husitskou trilogii (Jan Hus - 1954, Jan Žižka - 1955 a Proti všem - 1957) a ukázal, že celá trojice snímků je vlastně věrným odrazem a petrifikací tehdejšího marxistického vidění husitství, prezentovaného jeho oficiálním vykladačem, historikem a autorem předlohy Josefem Mackem. Vávrovo výpravné opus magnum se stalo oficiálním zpodobněním komunistických tradic a konkrétně Jan Hus vlastně jediným českým historickým velkofilmem. A to přesto (nebo právě proto), že Hus v něm byl oproštěn od své úlohy náboženského reformátora a stal se z něj nacionálně orientovaný mluvčí pražské chudiny, jež byla pro marx-leninské historiky protoplazmou komunistického hnutí. Leč i to bylo málo. Čornej podle Vávrových pamětí cituje symptomatický výrok Václava Kopeckého, pronesený těsně po projekci před schvalovací komisí: "Ježíšmarjá, lidi, co jste to provedli! Vždyť ten Hus tam vypadá jako kněz!" Kopecký tak vlastně jen artikuloval ústřední potíže postojů komunistů k postavě Mistra Jana Husa. "Dají se shrnout v otázku, zda může být pokrokovým dějinným zjevem katolický ‚ flanďák'," glosuje Čornej (s. 91).

Autor tak vlastně upozorňuje na skutečnost, jíž se vyznačuje recepce každého historického filmu - spíš než o časech svého děje nám může podat výtečné svědectví o době, kdy vznikal. V případě Vávrovy husitské trilogie je to vidět na značném posunu v českém smýšlení po vlažném odmítnutí stalinismu v roce 1956, kdy najednou publicisté začali objevovat nejrůznější schematismy a akademismy. "Fakt, že snímek Jan Hus kritika až na jediný případ nadšeně uvítala, ačkoliv již toto dílo obsahovalo stejné či podobné vady jako dvě další části, názorně vypovídá o podléhání žurnalistů dobové atmosféře i vládnoucím konvencím," píše Čornej s poukazem na etické problémy recepce Vávrovy trilogie (s. 98).

Ve své koncepci dějin nebyli však komunisté zdaleka originální. Ukazuje to nejen studie Jiřího Raka o historismu v českém filmu, v níž dokládá, že byl hojně živen tradicionalismem a historickými mýty 19. století, ale i příspěvek Petra Kopala, jenž se zamýšlí nad obrazem panovníka v našem filmu. Oba docházejí k témuž závěru - českému filmu na rozdíl od kinematografií našich sousedů chybí silná identifikační postava panovníka. "Absence národního velkofilmu, jehož hlavním hrdinou by byl Karel IV. Nebo Přemysl II., se… jeví jako výrazné specifikum," dovozuje Kopal (s. 124). Vlastně jediný "panovnický film", Kolárův Svatý Václav z roku 1930, u publika zcela propadl a dnes ho znají jen opravdoví znalci dějin kinematografie. Důvodem může být, jak Kopal poznamenává, nejen nástup zvukového filmu a silná a kvalitní americká konkurence v tehdejších biografech, ale i silně zakořeněný historický stereotyp, živený i protestantem Františkem Palackým, podle něhož byl Václav slabým a bezvýznamným panovníkem, navíc v 19. století hojně spojovaným s jiráskovským temnem "katolické církve".

Nejblíže k panovníkovi-hrdinovi má tak v české kinematografii zřejmě Karel IV., který je (i když ne jako hlavní postava filmu) pojímán výhradně jako státotvorná autorita vědomá si svého poslání. Platí to přitom i o oblíbeném romanticko-komediálním žánru. Na filmovém plátně se tak setkáváme se záletnickým mladým Lucemburkem ve Steklého Slastech Otce vlasti (1969) i moudrým šarmantním Karlem v Podskalského Noci na Karlštejně (1973, přičemž oba vystupují sice civilně, zároveň však s vědomím své velikosti a významu pro české království.

Zásluhu na leckterém filmovém obrazu panovníka nemá však jen scénárista a režisér, ale i herecké obsazení. Rudolfa II. si snad každý divák spojuje právě s Janem Werichem ve slavné dvojroli Fričova Císařova pekaře, pekařova císaře (1951). Právě prolnutí obrazu panovníka s Werichovým herectvím přivádí Marii Koldinskou v příspěvku k rudolfínské době ve filmu k závěru, že je "těžké rozlišit… kde v obecném povědomí končí Rudolf a začíná Werich" (s. 170). Český historický film má však štěstí i na vysloveně negativní postavy panovníků. Kopal tak vidí ve fašistoidním králi Kazisvětovi z Fričovy Princezny se zlatou hvězdou (1959) zosobnění Zikmunda, "lišky ryšavé" a karikatury rozpínavého Němce par excellence.

Národní stereotypy jsou pak další červenou nití, kterou ve sborníku Film a dějiny nalezneme. Na několika místech se můžeme dočíst o protiněmeckém ladění Vávrova Cechu panen kutnohorských (1938), v tehdejší době ohrožení republiky ostatně pochopitelném. Petr Kopal pak ve svém dalším příspěvku zase poněkud snímá z piedestalu často až nekriticky adorovanou Vláčilovu Markétu Lazarovou (1967) a poukazuje na "poměrně silnou antiklerikální tendenci" (s. 78) a zbytečný patos jinak vizuálně nabitého filmového obrazu středověku.

Sborník Film a dějiny však nezůstává jen u středověku a raného novověku, ale zabývá se také moderními, i zcela nejnovějšími dějinami. Zde vlastně již opouští půdu historického filmu a směřuje do kategorie označované jako film politický, která ze své podstaty vždy balancuje na úzké hraně mezi kritickou sondou do smýšlení společnosti a ideologickou propagandou.

Petr Koura přináší velice solidní přehled filmů tematikou protektorátu vzniklých od roku 1945 až do současnosti (narativním strukturám Svěrákova Tmavomodrého světa je věnována samostatná studie Brigity Ptáčkové), přičemž podrobně hodnotí snímky, které otevřely do té doby tabuizovaná témata (Radokova Daleká cesta z roku 1949 a holokaust, Smrt si říká Engelchen z roku 1963 autorské dvojice Kádár - Klos a nový pohled na partyzánské hnutí).

Autorská trojice Petr Blažek, Petr Cajthaml a Daniel Růžička si pak bere pod drobnohled kultovní Sequensův "normalizační seriál" Třicet případů majora Zemana (1974-1979), aby na základě archivních materiálů dokázala, že tento "kolorovaný obraz komunistické moci" (s. 276) vznikl pod přímou patronací tehdejšího Federálního ministerstva vnitra. Zřejmě nejpřekvapivější je zjištění, že pod přísným dozorem ze strany ministerstva, vedení KSČ a ústředního ředitelství Československé televize se kromě správně správného ideového vyznění seriálu řešily i vcelku banální spory - hádky o rozdělení autorských honorářů či přílišná ambicióznost režiséra Jiřího Sequense. Srovnání skutečných případů dochovaných v archivech s jejich pokřivenou seriálovou verzí pak právě v dnešní době, kdy TV Prima již podruhé (!) za poslední dva roky uvedla klíčový "normalizační" projekt, plný dehonestace a nestoudného přepisování dějin, působí jako vítaný korektiv.

Nezbývá než doufat, že se sborník Film a dějiny dočká svého pokračování. Právě filmy s historickou tematikou nám totiž pomáhají poznávat politické a ideologické konotace doby, v nichž vznikaly. Bádání o nich zároveň přináší svým vpádem do kultury každodennosti vítané obohacení pramenné základny, jež se například pro "normalizační" éru jeví na první pohled jako dosti suchopárná. Právě filmové bádání, řečeno s Petrem Čornejem, ukazuje, že "neexistují nudná témata, jsou jen nudní historikové" (s. 98).

 

 Recenze - MF Dnes

MF Dnes 29. 7. 2005 
Film nasvícený explozemi dějin

Vztah filmu a dějin je jedním z významných témat myšlení o kinematografii. Přesto se jím dosud v české filmové historii a teorii - s čestnou výjimkou odborného časopisu Iluminace - nikdo nezabýval systematicky. Obsáhlý sborník Film a dějiny je tak knihou v našem teritoriu vlastně průkopnickou.

Na počátku sborníku Film a dějiny stálo nadšení skupinky historiků mladší generace, kteří již několik let organizují v Humpolci stejnojmennou přehlídku. Předloni v jejím rámci proběhla konference, jež dala základ nynější publikaci. Projekt byl již od počátku zajímavý úsilím spojit odborníky různých profesí - obecné a filmové historiky, filmové tvůrce a další zájemce - do společného uvažování o tématu.
Vztah filmu a dějin je v textech nahlížen z mnoha perspektiv, ať již z pohledu na dějiny skrze film, nebo naopak z pohledu na historický film skrze historii. Většina studií se zabývá českým filmem, ale najdeme zde i příklady ze zahraniční. Příspěvky jsou řazeny do čtyř oddílů. První je věnován textům obecnějšího charakteru. Druhý, nejrozsáhlejší, se zabývá filmovým zobrazením historie do 19. století. Následuje oddíl analyzující snímky s tematikou novodobých dějin. Sborník uzavírají explikace, tedy představení filmových tvůrců a rozhovor se známým kameramanem a dokumentaristou Stanislavem Milotou.

Vávra a zase Vávra

Lákavé a pro historiky jistě i atraktivní téma v sobě skrývá mnohá nebezpečí, především v podobě možného sklouznutí v nikam nevedoucí pozitivistické srovnávání „skutečných“ dějinných faktů s příběhy vyprávěnými ve filmech. Editor knihy, historik Petr Kopal, měl ve výběru autorů štastnou ruku a tomuto přístupu se naštestí zcela vyhnul.
Mezi úvodními texty teoretičtějšího a přehledového charakteru se například filozof Miroslav Petříček inspirativně zamýšlí nad definicí a hranicí žánru historického filmu. Následuje erudovaný příspěvek historika Jiřího Raka; přehledně v něm předkládá, jaký vliv měly obrozenecký národní historismus a jeho pozdější odvozeniny na domácí kinematografii. Toto téma se v úžeji zacílených pohledech vrací i v dalších studiích.
Z druhého oddílu náleží k zajímavým třeba příspěvek filmového teoretika Luboše Ptáčka o filmových bitvách či studie historika Petra Corneje, jenž dokumentuje novinářskou reflexi jednotlivých dílů husitské trilogie režiséra Otakara Vávry. Vávrova nanejvýš problematická historická tvorba patří - právem! -k neopominutelným leitmotivům sborníku. Zmíněná husitská trilogie je jedním z témat i editora svazku Petra Kopala. Vávrovu zobrazení doby rudolfínské se věnuje historička Marie Koldinská, Vávrovým obrazem novodobých dějin pak kromě jiných historici Milan Ducháček a Petr Koura. A historií netknutý čtenář nalezne nečekaný vrchol reflexe osoby Otakara Vávry v závěrečném svědectví kameramana Stanislava Miloty.

Užitecné střety

Prolínání témat a názorová pnutí mezi texty jsou jednou z předností této knihy, u sborníkových publikací ne vždy obvyklou. Čtenáři poskytnou rozdílné pohledy na daná témata. Zatímco například Petr Kopal v jednom ze svých příspevků provokativně poukazuje na stereotypnost historického obrazu ve filmu Markéta Lazarová i v dalších filmech Františka Vláčila, filmový historik Ivan Klimeš naopak velmi konkrétně dokládá revolučnost estetického konceptu Vláčilova vidění historie.
Opakujícím se tématem sborníku je rovnež dokumentární a především zpravodajský film a jejich uchopování minulosti. Filmová teoretička a historička Mária Ferencuhová se zameřila na vztah mezi „autentickým“ zachycováním událostí v týdenících či dokumentech a dodatečným rekonstruováním minulosti v historických filmech. Ze zcela jiného, věcně historického pohledu popisuje Milan Ducháček Vávrovu koncepci uměleckých dokumentů o druhé světové válce a květnové revoluci. Po teoreticích přicházejí na řadu praktici: dokumentaristé Miloslav Kučera, Pavel Štingl a již zminovaný Milota.

Vzkaz grafikovi

Jak už zde bylo konstatováno, sborník se naštestí podařilo sestavit bez pocitu, že historický film musí zobrazovat historickou „skutečnost“. Ta je totiž, dodejme, zase jen fikcí ovlivňovanou množstvím a věrohodností pramenů, které jsou k dispozici nebo jež vykládači hodlají brát na vědomí.
Mezioborová ambice projektu Film a dějiny s sebou nese i další úskalí: přehnanou šíři, tedy téměř bezbřehost tématu. I to se podařilo víceméně udržet na uzdě, byť editor přijal i texty s tématem související velmi volně - jmenujme zprávu o výzkumu historického vědomí gymnazistů či příspěvky o televizních seriálech Tři králové a Třicet případů majora Zemana. Pochopitelně, odborná či stylistická kvalita textu je různá, avšak tomu se ve sborníku tohoto typu snad ani nejde vyhnout. Bohužel přehlédnout nelze naprosto konformní grafické pojetí publikace. Grafický leitmotiv tvoří filmová okénka (pokolikáté už?!) s nevkusnými napodobeninami filmových rýh (napříště doručuji grafikovi zjistit, jak takové rýhy fakticky vypadají). Zcela promarněná zůstala šance důstojně prezentovat celkem unikátní sadu fotografií z českých historických filmů - většina záběrů skončila v podobě graficky nevalných reprodukcí o velikosti několika centimetrů.
Přes dílčí nedostatky nemohu než konstatovat, že až překvapivě čtivá kniha Film a dějiny obstojně zaplnila jednu z mnoha mezer textu filmového i historického myšlení.

Film a dějiny
Petr Kopal (ed.). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, 406 stran, náklad neuveden, doporučená cena 399 korun.

TEREZA DVOŘÁKOVÁ (autorka je filmová historička)

 

 Mladý svet

Mladý svět, 47, 2005, c. 21 (24. 5. 2005)
Historie cezená skrze
POHYBLIVÉ OBRÁZKY

Historické náměty patří ve světě filmu k nejoblíbenějším a nejpokoušenějším. Tu myšlenku můžeme vyztužit nejméně dvěma argumenty. Za prvé: největší spektákly natáčené v totalitních režimech měly začasté předvést a vštípit divákovi oficiální, režimní verzi minulosti země. A za druhé: podíváme-li se na tabulku nejnákladnějších a nejvykřičenějších tyjátru posledních let (doporučuji stránky www.boxofficemojo.com/alltime/world), zjistíme, že v ní historické filmy svádějí úspešný duel s fantasy a thrillery.

Není tedy divu, že spojení filmu a historie tolik láká laiky i odborníky. Sborník Film a dějiny (NLN) je věnován především českému historickému filmu, ale nechybejí v něm ani příspěvky věnované některým cizokrajným aspektum té věci, včetně velmi sympatického elaborátu o Monty Pythonově Životu Briana, který čtyři z pěti zapálených jistě nebudou pokládat za historický film. Podle editora Petra Kopala je tahle publikace první svého druhu u nás.

Najdeme zde studie o nejslavnějších historických filmech české kinematografie (Markéta Lazarová, Vávrova husitská trilogie, dokonce i na majora Zemana došlo) i o stereotypech ve znázorňování postav (Karel IV.), národností (Němci, začasté zlí), období a míst (husitství, rudolfínská Praha, okupace). Sborník, dovolím si tvrdit, uspokojí odborníka i pamětníka, který v něm najde spoustu matérie, jíž může oslňovat ve společnosti, dojde-li na vzpomínání na příslušný biják.

V sezóně 1992-1993 jsem na škole docházel na průkopnický seminář Jiřího Raka a Ivana Klimeše Film jako historický pramen. Hodně mi dal a dodnes na něj rád vzpomínám. Autoři některých příspěvků tam chodili také. Je příjemné vidět, že setba těch let vydává tak sympatické plody.

Ilustrační obr. z filmu Jan Hus.
Radek Diestler

 Cinema

Cinema 15, 2005, c. 6, seš. 170, s. 107 
Film a dějiny
Sborník

Plodem konference, která proběhla před dvěma lety v Humpolci, je unikátní sborník týkající se vztahu historie a kinematografie (především české). Autoři – vedle renomovaných filmových badatelů i historici či dokonce filmaři – se vyjadřují k takovým tématům jako husitská trilogie Otakara Vávry či obraz rudolfínské doby. V kontextu takových rozmáchleji koncipovaných statí vyniká zevrubná a přitom tradičně nápaditá studie Ivana Klimeše o úvodní scéně z Ďáblovy pasti. Nejnovějšími domácími dějinami se zabývají studie týkající se kontroverzního seriálu Třicet případů majora Zemana nebo Tmavomodrého světa Jana Svěráka. Sborník stvrzuje popularizační roli kinematografického média, ale i jeho vliv na formování a deformaci představ společnosti o historii. Studie Hollywood jako Nostradamus, jejímž autorem je editor sborníku, historik Petr Kopal, je pak pokusem vyrovnat se s velkým, dosud nezpracovaným tématem vlivu nejnovějších politických událostí na americký mainstream. Různost hledisek, názorů i formy, jakými jsou jednotlivé příspěvky pojaty, přispívá sice k zajímavosti publikace, zároveň se však podepisuje na lehce nevyváženém výsledném dojmu. Což nic nemění na tom, že Film a dějiny by měly najít pevné místo ve vaší knihovničce.

 Premiere

Premiere 6, 2005, c. 6, s. 105 
Film a dějiny
Petr Kopal a kolektiv autorů

Sborník věnovaný historickému filmu je výjimečný už tím, že autory jednotlivých příspevků nejsou převážně filmoví kritici a teoretici, nýbrž historikové, schopní posoudit jednotlivá díla také z hlediska své odbornosti. Kniha se nesnaží o plošné zmapování žánru, jedná se o jednotlivé eseje zaměřené na konkrétní témata z domácí i zahraniční kinematografie – od Vávrovy husitské trilogie přes seriál Třicet případů majora Zemana či pythonovský Život Briana až po Tmavomodrý svět Zdeňka a Jana Svěrákových. Autoři se neobávají často kontroverzních názorů – například Petr Kopal v příspěvku Za času Markéty Lazarové…? zpochybňuje nekritický obdiv k Vláčilovu legendárnímu snímku a táže se, zda je „opravdu tak výlučným klenotem“. čtivost jednotlivých esejů se sice různí, ale spojení historického a filmově kritického pohledu dokáže rozšířit obzory každému, kdo se o daný žánr zajímá.

 Respekt

Respekt 16, 2005, c. 17 (25. 4. 2005)
LITERATURA
Film a dějiny

Studium vztahu filmu a dějin je u nás na rozdíl od jiných zemí ještě v plenkách, knižní sborník Film a dějiny, který dal z různých příspěvků dohromady editor Petr Kopal, má proto ambici stát se zakladatelským textem. Vetšinu autorů spojuje profese historika (nikoli filmového), na kinematografii, její význam a objektivitu se proto snaží nazírat z perspektivy svého oboru. Jejich příspěvky se týkají historických filmů i seriálů zobrazujících různá období od husitství až po časy majora Zemana. Pojítkem řady úvah je samozřejmě posun optiky, k němuž řada filmařů přistupovala při zpracovávání historických témat v době komunismu.

 Salon

(literární příloha Práva) 418, 19. 5. 2005. 
Sborník textu historiků, filmologů, ale i filmařů vracejících se k tématu, které bylo u nás za minulého režimu často překrucováno či opomíjeno. Ze skladby různorodých odborných esejů, mezi nimiž najdeme úzce zaměřené analýzy jednotlivých filmů, rozbory historických osobností, epoch a hlavně způsobů, jak byly v kinematografii zobrazovány, vyvstává mozaikový obraz vztahů historického filmu k samotným dějinám.

Bližší pohled je věnován například "normalizačnímu uměleckému dokumentu", rudolfínské době v českém filmu nebo osobnosti Karla IV. V textech se vyjevují zajímavé souvislosti, jak mimo jiné nejen náš bývalý režim manipuloval s minulostí a využíval ji ke svým potřebám.

Autoři, mezi nimiž nechybejí historik Petr Cornej, filosof Miroslav Petříček nebo filmaři Pavel Štingl a Hynek Bočan, se nadto snaží ukázat, co pro nás může znamenat minulost. Jak ji bez ohledu na politické zřízení využíváme k pochopení a vnímání současného světa.

Vznik této knihy je spojen s úzkou skupinou organizátorů a sympatizantů festivalu-semináře Film a dějiny, jehož první tři ročníky proběhly v Humpolci v letech 2002 až 2004. 

(Editor Petr Kopal. Nakladatelství Lidové noviny)

 

 Haló noviny

 17. 10. 2005:
Vyd. nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, editor Petr Kopal, s. 406. 

Sborník Film a dejiny

Na obsahu knihy se podílel rozsáhlý autorský kolektiv, jmenovaný na str. 403 (26 clenu), což jsou historikové, kameramani, dokumentaristé aj. (Základní téma je dáno již názvem - Film a dejiny, ale jednotlivé studie presahují tento rámec i do jiných smeru, obecnejších (Filmové dejiny), konkrétnejších: legionárská tématika, ci kolorovaný obraz komunistické minulosti. Na více místech se autori vracejí k sporným pametem režiséra Otakara Vávry, Podivný život režiséra, odkud prevzali leitmotiv, citát zarazený hned na str. 7. Vyplývá odtud i to, že každé dílo, tedy i to filmové, nemuže být nicím jiným než jistým autorským videním doby a lidí, je tedy svým zpusobem prechodné a subjektivní. Dobrat se pravdy je témer nemožné.

Odtud se ale také rozvíjí v mnoha statích sborníku snaha hyperkriticky se zamerovat na dobu komunistického režimu. Sám editor tak ciní hned v první vete svého úvodu a po nem tak postupovali mnozí další. Nenalézají vlastne pro díla vzniklá v nedávné dobe mnoho slov uznání. Autor predmluvy prímo píše: Film i dejiny sloužily za komunistického režimu jako nástroje ideologické manipulace. A neméne to platilo také o jejich symbióze v podobe pohyblivých obrazu minulosti. Dále slibuje, že sborník prinese jiné, opravené videní látky, ale i on upadá do stejného extrému, proti kterému se autor vlastne staví: i on nemuže prinést nic jiného, než dobove zabarvené videní látky. Obsahovým základem se mel stát humpolecký seminár Film a dejiny z r. 2003. Alespon toto je prínosem této knihy, že ctenári, kterí se nemohli prímo úcastnit humpoleckého jednání a nemeli prístup k materiálum semináre, se mohou seznámit takto s jeho obsahem. Snad se muže jen zdát, že kniha sama je nadbytecne prepychove vybavena tak, že jí mohou závidet jiné publikace, treba významnejšího obsahu.

Je clenena do ctyr oddílu, pomineme-li úvod. V první cásti je obecneji zamerena na filmové dejiny a na historismus a historické povedomí gymnazistu (je všeobecne nízké a deformované tím, co tito mladí lidé videli a jak to vnímali), dále následuje oddíl s konkrétneji zamerenými príspevky treba na filmové obrazy stredoveku (Markéta Lazarová), bleskne se tu i cizí námet Pythoneskní Spasitel. Život Briana a christologická legenda, ci Martin Luther Superstar, pak následuje blok statí se zamerením prevážne na ceský ci ceskoslovenský film a záver pak patrí opet shrnujícím studiím víc filmarské problematiky (zamyšlení nad realizací historického filmu) a ústí do úvahy Petra Koury: Lepší je dejiny natácet, nežli je prožívat. Poznámky na úplný záver prinášejí hodne faktografického materiálu, který doplnuje na mnoze velmi konkrétne predchozí tvrzení. I zde se objevují staronové soudy treba o Majoru Zemanovi. Nekdy autor techto dodatku prechází i do jiných oboru, jako treba je sociologie, politika.

17. ríjna 2005, J. BÍLEK