Štůly pod hradem Orlíkem
Geologický situace
V historii širšího okolí Humpolce zaujímá významné místo středověká těžba rud drahých kovů – zlata a stříbra. Nejznámějšími oblastmi těžby stříbra jsou tzv. jihlavský rudní revír, havlíčkobrodský rudní revír a pelhřimovský rudní revír. Rudy se zde těžily již od středověku – nejméně od 13. století - a poslední průzkumné práce zaměřené na stříbro zde proběhly ještě ve druhé polovině století 20.
Humpolecko bylo dříve pokládáno také za oblast těžby stříbra, nové průzkumné práce prováděné v 70. letech však jednoznačně prokázaly i výskyty zlata. Ty jsou dvojího typu: tzv. primární výskyty (zlato zde bylo hornickým způsobem dobýváno z pevné horniny) a sekundární výskyty (rýžoviště – zlato se zde získávalo z nezpevněných hornin - např. z náplavů potoků rýžováním).
Primární výskyty zlata byly v minulosti intenzivně těženy i v okolí hradu Orlík. Hlavní 100 m dlouhý úsek hornických dobývek o hloubce 5-7 m (jejich dno je zavaleno) je součástí téměř 500 m dlouhého pásma hornických prací. Zrudnělé pásmo má směr VSV až SV, strmě upadá k SSZ a bylo prakticky kompletně vytěženo. Zbytky dobývané suroviny se zachovaly pouze v několika pilířích v povrchové části, kde je zlatonosné pásmo překříženo mladšími pegmatitovými žilami. V pokračování hlavních dobývek k západu probíhá 20 – 30 m široké pásmo dobývek a odvalů o délce cca 170 m, které je ukončeno řadou mělkých dobývek průzkumného charakteru. K východu dobývky přecházejí ve vzájemně propojený systém prací a postupně vyznívají.
V blízkosti hlavních dobývek nejsou prakticky žádné odvaly. Vytěžený materiál byl patrně kompletně zpracován při úpravě rudniny. Vzhledem k poloze dolu, lze předpokládat transport vytěžené rudy do nedalekého humpolecké kotliny, kde byly dostatečné zdroje vody potřebné k úpravě.
Tato lokalita patří k nejzajímavějším památkám středověkého hornictví v okolí. I z tohoto důvodu byla zaregistrována jako významný krajinný prvek a je chráněna. Prosíme nepoškozujte ji, aby se ji podařilo zachovat i do budoucna. Důlní dílo si můžete prohlédnout na vlastní nebezpečí.
Středověké hornictví
Ložiska drahých kovů byla v nejstarších dobách dobývána nejprve jen na výchozech mělkými šachtami. Teprve po vyčerpání svrchních – často nejbohatších partií, byla dobývána mnohem obtížněji dostupná ložiska v hloubce. Pro otvírku i dobývání ložisek se používaly zejména jámy sledující úklon ložiska a štoly i chodby sledující směr žíly.
Ražení a dobývání se provádělo ručně. Hlavním havířským nářadím bylo želízko a mlátek (tyto zkřížené nástroje jsou dodnes znakem hornického cechu). Práce želízkem a mlátkem byla namáhavá a zdlouhavá. V šestihodinové směně se tak v průměrně tvrdé hornině vylomilo asi kolem 5 dm³ horniny. Ruční práce želízkem a mlátkem byla usnadňována metodou “sázením ohně”. Spočívala v tom, že hornina zahřátá ohněm rozpukala a snadno se dala odlomit.
Doprava rudy, jaloviny i vody na povrch probíhala těžní jámou a výjimečně štolou. K vytahování sloužil vrátek zvaný točidlo či hašpl poháněný ručně. Těžší náklady se vytahovaly žentourem, poháněným koňmi, nebo vodním kolem. Břemena visela na konopných lanech, od 14 století i na řetězech.
K odvodňování spodní a dešťové vody sloužily především štoly, ale odvodňovalo se i jamou, kterou se vytahovaly měchy s vodou.
Získaná rubanina, tj. ruda s jalovinou se upravovala. Nejdříve se drtila a pak se rudní zrna oddělila od jaloviny, čili provedlo se rozdružení zrn. Původní úprava byla ruční. Rudnina se roztloukala velkými kladivy a z drti se vybíraly rudní části. Snad od 14. století se k drcení začalo používat stoup, tj. pěcholů se železnými patkami, zdvihaných vodním či šlapacím kolem. Když rudní zrna byla malá, mlela se rudnina ve mlýnech, u nichž spodní kámen byl pevný, hořejší otáčivý. Mlýnů se používalo při mletí zlatonosných křemenů od 13. století.
Zlato se získávalo původně jen mechanicky rýžováním z náplavů nebo z rozemleté rudniny. Tak se získalo jen ryzí zlato do určité velikosti zrna. Získávání zlata se zdokonalilo mísením zlatonosné měli se rtutí, aby vznikl amalgan, ze kterého se získalo zlato vyžíháním.
Rýžoviště zlata Březinka
Toto území je cenou lokalitou s pozůstatky těžby různých nerostů v průběhu minulých století.
Historický vývoj dolování v nejbližším okolí Humpolce a to právě i v této lokalitě, můžeme rozdělit na tři období. Ve starším období (snad v době slovanského osídlení) zde bylo z náplavů v nižších partiích směrem k obci Čejov rýžováno zlato. Další rýžoviště se nacházela podél vodních toků ve směru Humpolec – Pacov. V druhém období (13.-14. století) zde bylo těženo zlato pravděpodobně i hornickým způsobem. Třetím úsekem dolování v této oblasti byl počátek 20. století, kdy zde krátce probíhala těžba živce.
S nálezem zlata v náplavech v severní části území je postupně v průběhu několika staletí lokalita podrobena podrobnému průzkumu se snahou zjistit hlavní zdroj zlatonosného zrudnění. Středověcí horníci se tak pomocí zjišťovacích odkopů dostávají z rýžovišť k vlastní zlaté žíle. Na konci 13. století bylo dolování zlata na Humpolecku již značně rozvinuté, neboť v roce 1252 v Humpolci přímo sídlí královský mincmistr Jindřich. Mincovna zde zřejmě existovala až do roku 1300. S rozvojem těžby zlata a zjištění dalších lokalit s výskytem stříbra v pásmu mezi Humpolcem a Jihlavou tak vzrůstá význam i prosperita celého okolí. Vlastní těžba stříbra pokračuje na Jihlavsku až do konce 16. století. Těžba zlata byla prováděna u Humpolce pouze na této lokalitě a na lokalitě Trucbába u Hněvkovic. Doba těžby však byla zřejmě omezena rozsahem zásob do období kratšího, než těžba stříbra v okolí. Odhadujeme, že zlato bylo dolováno pouze v období 13-14 století.
Zlatonosné zrudnění je největší na lokalitě “Štůly”. Celkové pásmo zrudnění se zde vyvinulo v délce 500 m a je celé sledováno starými hornickými pracemi (včetně lokality “Štůly”). Zrudnění je vázáno na pararuly, ložní křemenné žíly a čočky a hrubozrnné rekrystalované a pokřemenělé polohy erlánu se sulfidy. Zrudnění má páskovanou, vtroušenou a ojediněle žilnou texturu. V dobývaném úseku dosahovalo mocnosti 1-2,5 m. Obsah zlata se pohybuje od 0,3 do 10,8 g/t. Velikost zrn keříčků ryzího zlata se pohybovala do 2-5 mm, ojediněle až do 1 cm.
V celém tomto úseku se dosud zachovaly terénní deprese po výkopových pracích, odvaly z vykopané hlušiny a dále v lokalitě “Štůly” vytesané zářezy.
Předpokládáme, že území starých prací je daleko rozsáhlejší, ale mimo les již byly veškeré stopy zahlazeny lidskou činností.
Poznámka: Pinka je terénní deprese vzniklá propadnutím povrchu do starého hornického díla (štoly, dobývky apod.). V širším smyslu se pojem “pinka” používá pro označení jakékoli terénní deprese vzniklé při těžbě.