Program

Obraz, který otevírá dveře k minulosti

Představte si vědce, který s maximální pečlivostí, kousek po kousku, trpělivě odkrývá tajemství dávno zasypaná prachem času. Archeologové jsou jako detektivové minulosti, skládající střípky informací do celistvého obrazu o životě, zvycích a civilizacích, které už neexistují. Jejich práce je fascinující, ale pro laickou veřejnost často zůstává skryta za zdmi univerzitních a muzejních pracovišť a mnozí si vybaví spíše prašné nálezové jámy než napínavé příběhy. Kdyby tu nebyl film.

Právě film se stal mostem mezi akademickým světem a širokou veřejností. Dokáže vědu lopaty, štětce a pečlivě vedených deníků proměnit v dobrodružství, detektivku i vizuální podívanou. Představil archeologii jako disciplínu, která není jen o pečlivém měření a třídění střepů, ale o dobrodružství, hledání pokladů a odhalování záhad. Atraktivní audiovizuální zpracování dalo archeologii tvář, díky níž se stala součástí popkultury. Ať už jde o velkolepé hrané snímky, animované filmy nebo dokumentární filmy, všechny mají jeden společný cíl: zaujmout diváka a přiblížit mu minulost tak, aby ji nejen pochopil, ale i prožil.

Zvláštní význam má dokumentární film. Jeho dramaturgie se během století zásadně proměnila od statických záběrů vykopávek až k dynamickým formátům, které diváka vtahují do děje podobně jako napínavá detektivka, dobrodružný cestopis a reality show.

Pro vědu samotnou je navíc filmová technika důležitým nástrojem dokumentace. Během prací dochází k narušení původního kontextu a nevratným změnám. Audiovizuální záznam umožňuje zachytit nejen samotný proces, ale i širší souvislosti nálezů, což je cenným doplňkem vědecké dokumentace. V mnoha případech jsou filmové záznamy jediným způsobem, jak si lze později přiblížit původní situaci a zhodnotit postupy výzkumu.

Jako v minulých ročnících, i tentokrát se pokusíme filmy uvést v tematicky zaměřených blocích, které doprovodíme přednáškami.

Zrod archeologického dobrodružství

Arthur Conan Doyle vydal svůj román Ztracený svět už v roce 1912 a položil tím základ žánru, kde se vědecká expedice střetává s fantastickým světem prehistorických tvorů. Filmová zpracování od němého filmu z roku 1925 přes verzi z roku 1960 až po modernější adaptace vždy oscilovala mezi snahou o vědecký rámec a čirou fantazií. Příběh sice vychází z motivu archeologické či paleontologické výpravy, ale realitu nahrazuje fikcí o dinosaurech přežívajících v odlehlé části světa. V tomto ohledu Ztracený svět ukazuje, jak snadno se může věda proměnit ve fantastickou kulisu pro vyprávění.

Mezi vědou, mýtem a exotikou, hlavně dobrodružně 

Archeologie jako práce vyžadující trpělivost, pečlivou dokumentaci, detailní analýzu a respekt k nálezům, by v této podobě jen těžko zaujala většinu diváků lačných po napětí, akci a emocích. A tak se z archeologa na filmovém plátně často stává dobrodruh a lovec pokladů. Soustřeďuje se na záchranu mocných artefaktů před zákeřnými padouchy, kteří je chtějí zneužít, a s ostatními neméně cennými zachází způsobem, který by dnešní archeologové označili - mírně řečeno - za barbarský. Archeologie je zde v rozporu se skutečností představena jako dechberoucí dobrodružství, kde jsou hrobky plné pastí a historické poklady se dají jednoduše sebrat a odvézt.

Výsledkem je, že  málokterá postava je s archeologií spojena tak silně jako Indiana Jones. Ikonický hrdina s kloboukem a bičem z filmů Stevena Spielberga a George Lucase od počátku 80. let utváří představu „filmového archeologa“.

Tvůrci série Indiana Jones čerpali inspiraci z dobrodružných románů a cestopisů konce 19. a počátku 20. století. Tehdy byli badatelé vnímáni jako hrdinové, kteří objevují ztracené civilizace. Namátkou, postavy, jako byl Hiram Bingham (Machu Picchu), Howard Carter (hrobka Tutanchamona), Percy Fawcett (zmíníme se o něm později),  a zejména Langdon Warner, se staly legendami a jejich životní příběhy posloužily jako předloha pro romantický obraz archeologa. A právě těmto filmům dodává napětí a dobrodružný ráz lovec pokladů na míle vzdálený obrazu skutčného archeologa: akademika a dělníka v jedné osobě.

 

Archeolog PhDr. Bohumír Rajtar při výkopových pracech

Podobně vyznívá Lara Croft, o které lze mluvit jako o "moderním Indianovi Jonesovi". Filmová série vznikla na motivy počítačové hry Tomb Raider.  Její „archeologický výzkum“ se nese ve velmi podobném duchu jako u Indiho. Místo trpělivého zkoumání jde o dobrodružství, překonávání pastí a soupeření s nepřáteli. Odborná práce archeologa se tu vůbec neukazuje a hlavní roli hrají akce, exotika a adrenalin. Překvapivě má film přednosti v důrazu na prostředí a exteriéry. Zatímco Indiana Jones často operuje ve studiovějších kulisách, Lara Croft byla od počátku spojená s vizuálně působivými lokacemi. A tak se prostřednictvím filmu můžeme seznámit se zajímavými místy, jako jsou např. mystické chrámy a tajemná místa kambodžského Angkoru.

O něco méně akční je film Údolí králů (ten z roku 1954), kde je hlavní hrdina, archeolog Mark Brandon, spíše romantickým dobrodruhem než vědcem. Přestože i zde převládá exotika a drama nad vědeckou přesností, film staví na autentických exteriérech. Natáčelo se přímo v Egyptě, takže diváci viděli pyramidy, chrámy i samotné Údolí králů. Archeologie je zde sice stejně zkreslená, ale prostředí působí věrohodně a přibližuje divákům skutečné památky.

Velmi citlivě natočená neakční dobrodružná výprava do džungle Ztracené město Z by si spíše zasloužila zařazení do oddílu "Detektivka jako správný žánr?", o kterém se dočtete dále. Kdyby se nejednalo o životopisný film o Percym Fawcetovi, geodetovi, který na počátku 20. století "dospěl k určitým archeologickým objevům" a rozhodl se v Amazonii hledat skrytou civilizaci, která předčila tehdejší dobu. O tomto dobrodruhovi můžeme směle tvrdit, že je jedním z předobrazů Indiany Jonese. Avšak filmové zpracování je velmi realistické a s filmy o Indianovi Jonesovi jej nelze srovnávat. 

Přestože zmíněné filmy a příběhy nemají s vědou moc společného, jejich význam nelze přehlédnout. V mnoha lidech po celém světě probudil zájem o historii a přivedl mnohé studenty k archeologii. Je to důkaz, že i zkreslený filmový obraz může sehrát pozitivní roli, jestliže vzbudí zvědavost vedoucí k objevování skutečné vědy.  Také exteriéry a vizuální kulisy přispívají k tomu, že divák získá zájem o skutečná historická místa a začne pátrat po reálných lokacích, což svým způsobem můžeme také považovat za popularizaci archeologie a kulturního dědictví.

Detektivka jako správný žánr?

Zde nám může přijít na mysl Poirotovská Vražda v Mezopotámii. Jádrem je sice kriminální zápletka, ale film stojí za pozornost, protože pro exteriéry bylo zvoleno archeologické naleziště v Iráku. Na pozadí příběhu je věrohodně zachycena atmosféra archeologické expedice z doby, kdy Agatha Christie doprovázela svého manžela Maxe Mallowana na archeologických výzkumech v Mezopotámii. Z tohoto hlediska tedy mohou být zajímavé i filmy v žánrově jiné oblasti.

Řeč bude ale o jiném filmu, který lze označit za klenot archeologické filmové tvorby. Tím je britský film Vykopávky,  který nabízí zajímavý kontrast k hollywoodským fimům. Zpracovává skutečný objev anglosaské lodi v Sutton Hoo. Archeologie zde není dobrodružstvím v kulisách tropických pralesů, ale detektivní prací s detaily, trpělivostí a důrazem na vědeckou metodu. Ve filmu je zřejmý důraz na lidský rozměr: vztahy mezi badateli, mecenáši a historickým kontextem doby. V kontrastu s Indianou Jonesem působí Vykopávky jako tichá detektivka, kde drama vyrůstá z drobných objevů a napětí mezi lidmi.

První výprava do říše starobylých světů

Animace se k archeologii obrací specifickým způsobem. Na rozdíl od hraných filmů často nezdůrazňuje vědeckou stránku, ale dětský sen o dobrodružství, objevování a hledání ztracených tajemství. Archeolog se tu nestává jen vědcem, ale především dobrodruhem, který vstupuje do neprobádaných světů.

Typickým příkladem je série animovaných filmů o Tadeo Stonesovi. Příběh zedníka, který od dětství snil o archeologických expedicích a díky náhodě i odvaze se mu sen skutečně splní. Taková stylizace ukazuje, že archeologie nemusí být vzdáleným a přísně odborným oborem, ale i životní cestou, ke které člověk dospěje díky vytrvalosti, fantazii a odhodlání naplnit svůj klukovský sen a stát se součástí velkého dobrodružství. 

Podobnou cestu sleduje i Atlantida: Tajemná říše. Příběh filmu je iniciován Platónovými dialogy Timaios a Kritias, v nichž je poprvé popsána legenda o potopeném ostrovním státě. Hrdinové se tak vydávají na výpravu, která má kořeny ve skutečné filozofické tradici, ale zároveň se otevírá do fantazijní roviny dobrodružného filmu. Díky tomu se v něm prolíná vědecká zvědavost s romantickým snem o nalezení ztracené civilizace, což z něj činí atraktivní archeologickou pohádku pro diváky všech generací.

Přestože nejde o archeologii v přísném slova smyslu, najde zde své místo film Maharal - Tajemství talismanu, plný starých legend v kombinaci s chamtivostí. Objeví se zde postavy, jejichž archetyp známe z hollywoodských filmů. Barbora Seidlová v roli obrýlené kurátorky muzea, Bořivoji Navrátilovi dobře sedla role amerického hledače pokladů a Maroš Kramár zvládl roli svého slovenského Indiana Jonese, jak je mu ve filmu přezdíváno. Lokální prostředí Prahy, hradů a klášterů opředených dávnými pověstmi vytváří výbornou atmosféru a v kombinaci s dobrodružstvím mladých hrdinů dokazuje, že i v domácím prostředí si lze splnit archeologický sen.

Přístup v těchto filmech cílených na mladého diváka činí archeologii lákavou a inspirativní  a v mnoha případech může probudit skutečný zájem o minulost a objevování.

Od vědeckého záznamu k reality show

Historie dokumentární archeologie sahá až do počátků filmové techniky. Zpočátku šlo o statické záběry výzkumů, kde kamera byla jen „svědek“.  Cílem nebylo bavit, ale zachytit, jak archeologové odkrývají lokality. Například rané expedice v Egyptě či Mezopotámii byly filmovány podobně jako přírodovědné sběry, bez dramatizace, jen fakta. Postupem času se ale dramaturgie proměnila. Poválečné dokumenty nabízely nejen nálezy, ale i pohled na krajiny a lidi. Atraktivita spočívala spíš v obrazech dalekých světů než v samotné archeologii. Moderní dokumenty už nejsou suchým záznamem, ale napínavým příběhem. Často využívají postupy hraného filmu: dramatickou hudbu, digitální rekonstrukce nebo narativ ve stylu detektivky. Publikum už není jen pasivním divákem, ale stává se součástí pátrání. Některé dokumenty dnes připomínají cestopisné show, jiné reality show. Přesto jejich základním přínosem zůstává popularizace archeologie.

Zásadním prvkem, který zvýšil atraktivitu archeologických dokumentů byla dramaizace. Od 70. let minulého století se v televizních dokumentech (BBC, National Geographic) objevuje rekonstrukce, inscenace a dramatický voiceover. Už nešlo jen o odborný výklad, divák je vtažen do příběhu. Typickým příkladem je série In Search of Ancient Mysteries, která hrála na atraktivitu záhad, i když občas na úkor vědecké přesnosti. Také slavný dokument Chariots of the Gods podle knihy Ericha von Dänikena je sice vědecky pochybný, ale formálně průlomový využitím exotických lokalit, napínavé hudby a vyprávění, které diváka fascinovalo, i když závěry byly kontroverzní.

S rozvojem počítačové techniky na sklonku století významně zvýšila atraktivitu archeologických dokumentů animace a 3D rekonstrukce. Diváci tak mohli vidět, jak vypadaly pyramidy či antická města. Velký ohlas měla například série Ancient Voices či produkce Discovery Channel, kde se důraz kladl na vizualizaci a wow efekt. Průlomové bylo využití CGI ve Walking with Dinosaurs. Snímek je sice paleontologický, ale technika se přenesla i do archeologických dokumentů, kde je využívána při rekonstrukcích historických staveb a měst.

Do dnešní doby tvorba pokročila tak, že vznikají hybridy mezi dokumentem a filmem
Snímky jako Secrets of the Saqqara Tomb nebo Lost Cities with Albert Lin kombinují cinematickou kameru a střih (dokumenty se přibližují hranému filmu), digitální rekonstrukce (divák se ocitne uvnitř chrámu) a osobní příběhy archeologů (nejen fakta, ale i lidský rozměr expedic). Zejména Secrets of the Saqqara Tomb je úspěšný hlavně díky emotivnímu příběhu archeologů, silné kameře a střihu. Samotný objev (mastaba kněze Wahtyeho) by bez takové prezentace působil „jen“ jako další z mnoha. Naopak Egypt’s Lost Cities je názorným příkladem, jak je důležitá rovnováha mezi zpracováním a obsahe. Vizuálně ohromující záběry díky letecké archeologii a satelitnímu snímkování diváka baví víc než samotná fatka.

Dá se říct, že zatímco na počátku byla archeologie v dokumentu hlavně exaktní záznam, dnes je to emocionální a vizuální zážitek. Dramaturgie se posunula od „ukázat fakta“ k „vyprávět příběh, který divák prožije“. Atraktivita už není jen v obsahu (nový hrob, nová socha), ale hlavně v narrativu a zážitku. Je však čím dál důležitější hledat vyvážení mezi informační hodnotou a formou podání. Forma by nikdy neměla potlačit samotné sdělení. Jejím cílem je otevřít cestu k obsahu, ale nenahrazovat jej.

Vydejme se na filmovou výpravu do dějin

Ať už jde o hollywoodská dobrodružství, realistické rekonstrukce, animované pohádky nebo moderní dokumenty, film hraje v popularizaci archeologie zásadní roli. Vytváří obrazy, které formují naše představy o minulosti, i když ne vždy přesně. Zároveň ale probouzí zvědavost, která je pro vědu klíčová.

Přijďte se na Orlík podívat na filmy, které vypráví o archeologi. Najdete v nich nejen pobavení, napětí, dobrodružství, ale  hlavně nové objevy. Vyprávění o fantastickém světu tajemných světů až po tichou práci se štětcem v Sutton Hoo. Archeologie na plátně je důkazem, že minulost stále žije a čeká, až ji spolu s námi objevíte.